Škatulka

22. 11. 2018 16:00

Máme novou radost-starost.

Po dlouhém přemítání a váhání jsme se rozhodli pořídit ještě druhé auto. Ačkoliv jsme se roky bránili, neubránili jsme se. Žít na dědině, kde autobus jede co dvě hodiny a o víkendu ještě hůř, prostě občas vyžaduje ústupky ze zásad. A i když autobusem jezdím docela ráda, zvlášť proto, že si odpočinu, vypnu a sem tam stihnu i nějaký ten desátek, nebylo zbytí.

A tak začalo brouzdání a hledání. Hledal teda jen můj muž, protože já na auto dokážu říct tak maximálně: "Hmm, pěkné," nebo "Hmm, červené." A jelikož naše kritéria byla jasná - ne moc drahé, s malou spotřebou a levným servisem - tak moje odpověď byla obvykle jen Hmm.

A pak se můj muž zamiloval a přivezl nám domů Škatulku. Dokonce se chvíli tvářil, že svého drahouše nepůjčí ani mně. Škatulku oprašuje a pečuje o ni, neb ji potřebujeme a chceme, aby nám tato postarší dáma dlouho vydržela.

Konečně se mi poštěstilo. Mladý junák (myslím auto, ale asi ani manžel by se neurazil) šel na přezutí a já jsem potřebovala vozidlo. Oblékla jsem se a pohlédla ven - sníh. To nevadí. I moje první jízda v autoškole byla na sněhu a ledu.

Otevírám dveře. Abych je otevřela, musím se i já prcek dost předklonit. Dosednu až na zem do sedadla velikosti dětské sedačky, a napadne mě, jak se sem ten můj dlouhán skládá. Omrknu základ, palubní deska (nebo spíš destička?), tady světla, tady stěrače. Cvičně si zablikám a zastírám. Třikrát přenastavím sedadlo, abych zjistila, že ho stejně optimálně nenastavím a nastartuju. Auto zahrká a vyburcuje se k výkonu. Zařadím odhadem jedničku, šajtrpáka se kinklá, jak vařecha v hrnci. Povolit ruční brzdu je úkol pro celého muže, mně však musí stačit celá žena a obě ruce. 

Radostně řičím: "Já jedu!"

Vesele si řadím, blikám, stírám. Mám pocit, že jedu zadkem po asfaltce, takhle nízko jsem seděla jen v motokáře a popálila jsem se tehdy o výfuk. Mrknu na tachometr a zjišťuju, že to auto umí i osmdesát kilometrů v hodině. Wow! Akorát mi nesedí, že to má 9 000 otáček. Co?!

Aha. To jsou hodiny, ty jo, to má normální ciferník.

Nepřestávám žasnout.

V půlce cesty mě napadne pustit si nějakou muziku. Rádio naštěstí můj muž už naladil, tak se ozve Maroon 5, při sebemenším drncnutí se rádio samovolně vypíná a pak zase zapíná. "Sugar.... please..." 

Šťastně parkuju i bez posilovače řízení, fascinovaná tím, že se s tou prťavou spláclou krabicí otočím na pětníku. To s naším malým autobusem nejde.

O své dojmy se dělím večer s manželem. Oba záříme jak sluníčka, zdá se, že jsme dostali předem od Ježíška tu nejlepší hračku.

"Tohle je totiž auto pro opravdové řidiče," říká můj muž. Přibral mě do party opravdových řidičů. Slzím.

Škatulko, vítej do rodiny. Příště, až tebou pojedu, zapnu si topení hned na začátku, nebudu jezdit jak pako středem silnice a možná se nebudu tolik bát těch SUVéček, která se mi jistojistě budou zase lepit na zadek. 

A omlouvám se, že jsem tě v tomto článku tak pohanila...

 

Sdílet

Komentáře

Heléné Byl zelený, zachovalý...dodnes když jej vidím v nějakém starém filmu, je to pro mě nostalgie😊

suposlav Pamatuju jak kdysi, mohlo mi být tak cca 14, odjela v létě máma se sestrama na chalupu a táta od někoho půjčil trabanta. Někde jsme měli jet spolu a anšto oba lechtáme magickou hranici 2 metrů živé výšky, vyndal z daného vozu přední sedačky a hodně libově jsme si užívali jízdu na těch zadních :-)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz