Přepočítávám

8. 2. 2019 19:00
Rubrika: Paluška a povzdechy | Štítky: dieta , děti , hlad , sůl

Mého muže běžně v sobotu ráno dožírám tím, že odmítám setrvávat v manželském loži déle, než je nezbytně nutné. Ne snad že by se mi v loži nelíbilo, ale mám prostě hlad a jdu jíst, ať už si myslí můj choť cokoliv. 

Prý neexistuje nic protivnějšího, než je hladový chlap. Já tvrdím, že existuje - hladová Paluška.

Před nedávnem mě napadlo, že bych mohla něco udělat s tím cukrem v mém jídelníčku, Vánoce mi moc nepomáhaly, ale postupně jsem ubírala cukr a sladké nápoje. Jenže než jsem se do toho stačila pořádně položit, udál se u nás takový malý dietní převrat

Jedno dítě nesmí prakticky solit, u druhého to vypadá na nesnášenlivost mléka a třetí to už jen dokresluje, protože papiku neču, mekyku neču, okulek neču!

A jelikož bylo třeba vzít to z gruntu, aby dietní opatření pro tu neslanou měla efekt, tak jsem začala studovat, co to naše dítě vůbec může. Můj manžel není zvyklý, že moc řeším jídlo, a tak je teď trochu na nervy z toho, že do obchodu chodím jako do knihovny a čtu a čtu a čtu.

Zatímco mi Štěpánek nosí svoje oblíbené pamlsky, já čtu obal na každé blbé sušence, a pak ji odkládám zpět do regálu i s těmi Štěpánkovými pamlsky, protože všude jsou kvanta soli. Čokoládové tyčinky, některé sušenky, naprosto nevinně vypadající suchary a rýžové chlebíčky. Prostě si můžu jen gratulovat, že nenosím brýle nablízko, jinak bych v tom obchodě byla nahraná.

Proč to ale všechno píšu...

Abych se nezbláznila, snažím se vařit pro všechny. Ale málo slané jídlo bez mléka a pokud možno bez identifikovatelné zeleniny, to se dělá špatně. Takže stejně snídaně a svačiny, popřípadě večeře, lepím, jak se dá. Každý něco jiného jak princátka. Na mně už většinou kapacita nezbývá, tak to doháním čokoládou, kterou už několik let téměř nejím. Až teď...

Včera navečer si říkám: "Marie, najez se rychle, než bude čas k večeři." Předpokládala jsem, že děti ještě nemají hlad, tak jsem si ukrojila krajíc chleba, vytáhla šunku, kterou už u nás doma teda jíme jenom my velcí, nějakou zeleninu, a pak mě napadlo zrovna přichystat něco naší Nesolence, protože to neustálé krájení zeleniny je trochu časově náročnější než jogurt. 

"Jo, mami, a udělala bys mi z toho salát?" Dělám salát, očvachtám to trochu olivovým olejem, ať se to aspoň tváří jak salát a podávám. Vracím se ke svému krajíci.

"Mami, prosím tě, já už mám taky hlad," říká naše No-milk-děvče. Krájím chleba. Místo másla vytahuju margarín, čím méně mléka, tím lépe. "Chceš na to sýr?" ptám se jak úplný idiot. "Ježkovy zraky, né!" vykulí na mě očiska, "to přece nemůžu." Jo, vlastně... Ještě krájím papriku, tu má ráda a vyžaduje ji. "Papiku neču!" ozývá se za rohem Antizelenina.

Vracím se ke svému krajíci...

"Mami, já taky papat. Heněninku neču!"

Uáááá...

"Mami, prosím tě, udělala bys nám ještě čaj?"

Oukej, oukej...

Můj muž má zrovna náročnou práci a asi by si taky dal, tak se tážu, jestli mu mám něco připravit. Chci, aby řekl: "Ne, miláčku, už se najez." Říká to... zaplať Pán Bůh...

Ví, že by ze mě za chvilku byla ta nejnepříjemnější osoba pod sluncem. Je to vlastně sebeobrana. Moudrý to muž.

Večer usínám a přepočítávám si v hlavě miligramy soli v potravinách, abych věděla, čím zítra nakrmit dítě - prostě blázen

Musím to rozhodně zajíst brambůrkama a zapít minerálkou, nebo mi z toho švihne.

Přepočítávám...

Sdílet

Komentáře

Davi Hodní to maželé

Fifi Krásně napsané. A taky vás obdivuju!

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz