Pat, Mat a ti druzí

Do minulého týdne jsem měla malé roztomilé a hodné miminko, a pak najednou je z toho miminka rošťák kluk, kterého musíte pořád aspoň jedním okem hlídat, aby nezblafnul list našeho "Bendžího" (fikus benjamin) nebo nedemontoval kolečko cestovní postýlky, kterou jsme my tři ženy skládaly minulý týden jak Pat a Mat ještě s kamarádem Zkratem.

Dozrálo ve mně rozhodnutí, že stoleček na malování, který stejně slouží hlavně k odkládání, uschováme a postavíme do obýváku tu zatrachtilou postýlku, abych mohla dát Štěpánka do bezpečí před ním samým, když třeba budu muset na chvilku odejít. Vydala jsem rozkazy, příkazy, Štěpánem sežvýkané omalovánky našich holek jsem přikázala odnést a po celém odklízecím procesu, který nebyl jednoduchý, jsem přivlekla tu postýlku. Holky jsou už velké, dlouho jsem s tím nepracovala a nějak jsem si nemohla vzpomenout, jak se to tak asi rozkládá. Ale tatínek na služebce tomu moc pomoct nemohl. Nutno podotknout, že trpělivost mi došla už u toho odklízení, triko (moje) by se dalo ždímat a Štěpa už zase mlátil plechovou lopatkou do krbovek. Bylo třeba jednat!

Eliška s Vendulkou ječely jedna přes druhou, že mi chtějí pomáhat, já jsem rázně odpovídala, že jo, ale že sama nevím jak. Obracela jsem ten krám na všechny strany. Jedna tyčka zacvakla, ostatní blimbaly a do toho: "Mami, tu tyčku musíš narovnat." Štěpa se mezitím soukal do futrálu, z něhož jsem předtím tu postýlku vyndala.

"Mami, na co je tahle tyčka?" Štěpa ochutnává zaprášený kabel.

"Tohle musíš zvednout a to pak zacvakne." Eliška zvedá celou postýlku pomalu ke stropu, nezacvakává nic.

"Mami, tahle tyčka se asi dává sem." Nedává, místo toho Štěpa vysypává celou krabici hraček.

"A na co je tohle?" mává Venďa další záhadnou kovovou věcí v blízkosti televizní obrazovky.

Nevím. Vrčím. Vztekle cloumám s postýlkou, i když vím, že tomu nepomůžu. Že tam spíš něco urvu.

Nádech. Výdech. Nádech...

Já su de... (dehonestující označení stupně mentální retardace)!

No jasně, Marie, ty troubo! Vždyť to musíš takhle. A už mi to dochází. Už se kolečka v mé hlavě točí. Za tři vteřiny je postýlka postavená, já si oddechuju, holky se radují, že už jim Štěpa nebude krást koleje, až si budou hrát s vláčkem.

Paráda. Čas na kafe a na čokoládu. Myslím, že si zasloužím.

Ukládám Štěpánka do jeho nové ubikace a nesmírně mě těší, že si teď v klidu můžu pobýt pět minut v kuchyni. Po návratu zjišťuji, že postýlka je bezpečná jen v nepřítomnosti děvčat. Během těch pěti minut uklidily obsah Štěpánkem vysypané krabice do postýlky. A ten by potřeboval kurz plavání v hračkách, šplouchá se tam jak rybička v akvárku.

Ale je spokojený? Je. Jestli mu nevadí, že ho tlačí koleje do žebírek, tak ať si hraje a zoceluje se. 

Bude to potřebovat...