Zkušenost, o niž jsem nestála

4. 1. 2016 18:00

Těšili jsme se na Vánoce. Letos, po předchozích zkušenostech let minulých, jsem se opravdu snažila zachovat klid, připravit si aspoň něco dopředu a ty přípravy si užít.

Hned na začátku Adventu jsme se s holkama pustily do pečení. Pečou moc rády, a tak jsem si řekla, že jim to dopřeju, že to vlastně už i odcela umí a jejich rohlíčky občas opravdu vypadají jako rohlíčky. Perníky zvládly skvěle, dokonce jsme je spolu nazdobily. Začaly jsme tvořit adventní kalendář, ze kterého nám nakonec měl vzniknout celý betlém. Dětem svých kamarádů jsem začala dělat hračky z ponožek, tchýni a mamince jsem se chystala uplést z papíru vánoční stromeček, popř. adventní věnec na dveře ( to podle toho, jak to časově vyjde). Měla jsem ze sebe radost. Že mám nápady, že si to umím zorganizovat.

Jenže jsem jaksi zapomněla, že i já mám jen omezené síly. Myslela jsem si, že jsem trochu přetažená, ale hlavně, že jsem líná, protože to o sobě vím, že lenost je jeden z mých nejhorších nešvarů. A tak jsem bojovala proti lenosti. Dobojovala jsem poslední den školy, kdy jsem odcházela z práce s horečkou a musela jsem si konečně připustit, že opravdu tentokrát nejsem líná, ale nemocná.

Viróza mě skolila s neobvyklou silou a neptala se, jestli třeba doma ještě nepotřebuju uklidit. Tři dny jsem ležela jak placka a bylo mi čím dál hůř. Pak jsem jela k lékaři a ten mě poslal domů, že to je viróza a přejde to. Přešlo, ale plíce jsem si mohla vykašlat dál, k tomu zažívací problémy, které mě trápily už před virózou. Přišly s větší silou a já putovala opět k lékaři. Bylo 23. prosince a doktorka mi s povzdechem sdělila, že v mém stavu bude nejlepší jít si lehnout do nemocnice... Ať si to prý rozmyslím.

Začalo mi to v hlavě šrotovat. Co děcka, zítra je Štědrý den. Chudák manžel, už takhle jede pět dní na 200 procent. Obrečela jsem to v čekárně a pak, když si mě tam rodina posbírala, mně odvezli do nemocnice. A protože jsem mohla být infekční, tak mě zavřeli na infekční oddělení.... bez návštěv.

Zachovala jsem sice klid, protože jsem se obávala toho, že bych kvůli dehydrataci mohla jet nakonec do nemocnice rychlou a holky by z toho měly akorát tak šok, ale přece jen za dveřmi Vánoce a pro mě zůstanou letos ty dveře zavřené. Můj stav se postupně lepšil, ale na žádné výskání to nebylo. Přešel Štědrý den, Sv. Štěpán, svátek Svaté rodiny a teprve pak jsem mohla konečně domů, kde mezitím onemocněly obě děti, kde manžel během vánočního setkávání pohostil širokou rodinu údajně výbornou svíčkovou (já dietářka jsem si mohla nechat jen zdát) a kam jsem se strašlivě těšila. 

Bylo to poprvé a doufám, že naposled. Že to byl pro mě vánoční dárek, který jsem sice nechtěla, ale který mě měl naučit víc myslet na rodinu a své zdraví, než na pracovní povinnosti. Už bych to nechtěla zažít. Letos sice Vánoce byly, ale do mého pokoje na infekčním oddělení nikdo vánoční atmosféru nastěhovat nedokázal.

Když jsem byla na Nový rok poprvé po dvou týdnech v kostele, měla jsem radost jak malé děcko a málem jsem obrečela závěrečné Narodil se Kristus Pán. Neboť letos mě tato koleda ani nestihne začít rozčilovat.

 

Ale také jsem pochopila, že:

  • mám doma ideálního a "všehoschopného" manžela
  • máme s manželem sourozence k nezaplacení a ti že mají své polovičky taktéž k nezaplacení
  • v široké rodině na mě mysleli i lidé, u kterých bych to nečekala
  • to můj tatínek  prožíval snad ze všech nejhůř, protože jeho malá třicetiletá holčička musela trávit Vánoce v nemocnici :-)

 

Zobrazeno 1315×

Komentáře

Dzamila

trávila jsem štědrý den také jinde, než bych si "dobrovolně" vybrala...Štědrý večer, myslela jsem na to, jak naša rodina zasedá ke štědrovečení večeři... a já sedím v bílém u nemohoucí paní a krmím mixem... Tím tuplem mi došlo, o čem Vánoce jsou. O tom vnitřním prožitku... Ježíš se narodil do opuštěné stáje... ta paní přede mnou je taky opuštěná, i v ní se Ježíš právě narodil... Oslavily jsme spolu Ježíškův příchod my opuštěné... Byla to pro mě silná duchovní lekce.

Vánoce se dají hluboce a do pravého důsledku prožít kdekoli :) Uznávám, že emocím a vzpomínkám se poručit nedá... Taky mi ukáply slzy...

paluška

Spíš mi to prostě nedocházelo. Chybělo mi to, že se o tu radost Vánoc nemám s kým podělit, izolovaná...

Sancika

Já jsem letošní Vánoce měla také jiné.. v novém prostředí, s jinými lidmi, s jinou rodinou a najednou to člověka trošku vyvedlo z míry, že neprožil to, co prožíval jiné roky (mezi svými rodiči, sourozenci a Koukalama :o) ale mezi novými rodiči, svou drahou polovičkou a švagrem) ne že by to nebylo pěkné, ale bylo to jiné... navíc mezi směnami a farními povinnostmi honem nahnat nebo dohnat deficit spánkový, bylo to prostě jiné a absolutně neprožité ... ještě pokud člověk ani ve dny sváteční nevypadne z procesu pracovního (25. + 26. v práci - den a noc). Takže holky, přidávám se do klubu...
Naštěstí tento deficit vyrovnal jeden dárek, který jsme si nadělili a ze kterého mám radost...

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz