Bylo nebylo

Nedávno jsem si, čistě z toho důvodu, abych si pohladila ego, pročítala svoje oblíbené povedenější články. Jak tak čtu, tak mi najednou došlo, že pořád píšu o dětech, o manželovi, jako bych neměla jiné životní zážitky.  A tak jsem se rozhodla tematicky se rozvinout. A zavzpomínat. Vrátit se do nejšílenějšího, ale zároveň taky nejpoučnějšího, období mého života. 

Bylo mi 21 let. Za sebou jsem měla jeden rok vysoké školy, ale už jsem byla přesvědčená, že to nebyla ta správná volba. Ve zdravotnictví by ze mě za chvilku byla ta nervózní, popudlivá a věčně protivná sestra, kterou nikdo z nás nechce v nemocnici potkat. Vydala jsem se tedy směrem pedagogickým. A to byla teprve facka.

Vybrala jsem si obor, o kterém jsem si myslela, že pro mě bude jako pro rybičku vodička. A v tom byla ta chybička. Což, češtinu jsem vybrala dobře, o tom jsem zcela přesvědčená, ale od občanské výchovy jsem nečekala čtyři semestry dějin filozofie, dva politické filozofie, dva integrální antropologie a pak ještě cosi s nějakým podobným názvem. Tfuj. Dva semestry jsem pomalu přicházela na onen záhadný jazyk filozofů, jímž se moji kolegové studenti přeli s panem doktorem o jakémsi "jsoucnu" (cožéééé?) a já si říkám: "Tos teda, holka, netrefila."

Jenže co dělat? Přece to nevzdám.

Zaměřila jsem se na cíl vystudovat, protože to potřebuji k práci, kterou chci dělat. 

Najednou jsem se vám ocitla v úplně jiném, ale strašně krásně kulturním a zajímavém světě. Do té doby jsem u oběda řešila jen to, jak která trefila, či netrefila žílu, kam kdo komu co strkal, kdo kde uklízel kdejaký exkrement a jak krásně se hojí ta mokvající noha panu XY. A teď?

"Půjdeš s námi do divadla, zůstal mi navečer lístek?" "Jasně."

"Četla jsi už román od toho a toho?" "Jasně!"

"Nechceš se jít mrknout na festival outdoorových filmů?" "Jasněěě!"

No prostě bájo. Okamžitě jsem upadla do pocitu, jak nekulturně jsem dosud žila a objevovala netušené možnosti. Je pravda, že ne vše, co jsem takhle v Ostravě zažila, bylo vydařené, ale najednou jsem si žila po svém a s hrůzou jsem si uvědomila ten fakt, že teď už jsem ale opravdu dospělá. A protože mých pět ostravských let se nedá shrnout do jednoho článku, zvu vás, přátelé i neznámí, na výpravu do minulosti a na sérii kdo ví, jestli povedených, článků o jednom studentském životě jedné děvuchy.

Vaše Paluš