Jak se slaví výročí

Nemohu tomu sama uvěřit, ale oslavili jsme už čtvrté výročí svatby! No je toto možné?! :-) Každý rok si říkáme, že to pořádně oslavíme, ale situace se vyvíjí vždycky trochu jinak, než bychom předpokládali. 

Nulté výročí, tedy svatbu, jsme zvládli jako nejvetší padavky, když jsme se dekovali kolem jedné ráno domů, protože už jsme vážně, ale opravdu vážně, sotva stáli na nohou. První rok po svatbě jsem také sotva stála na nohou, protože jsme měli nakročeno do porodnice, o další rok později jsme oslavili výročí tak hezky, že jsme za devět měsíců jeli do prodnice zas a pak slavili třetí výročí s druhým dítkem. Letošní, čtvrté výročí, je stejně hektické jako ta předchozí. Vlastně jsem si na to už zvykla a byla by to asi nuda, kdyby to bylo tak jednoduché. Nedokážu si představit, že bych neřešila, kam s dětmi, co podniknout, jestli to radši nehodit za hlavu a nesednout si jen doma k lahvince dobrého vínka. A letos už jsem rezignovala a říkám si, kašleme na to, šak jsme rádi, že se máme, tak co. 

A když jsem už úplně nějaké výročí vytěsnila z hlavy, protože rekonstruování naší haciendy nám zabírá teď většinu času i mozkové kapacity, přišel můj muž s óóóóbrovitáááánskou kyticí, že prý k tomu výročí :-). Slza ukápla, smočila ty nádherné, zářivě žluté slunečnice. Naplnila jsem vázu vodou a výživnou směsí a postavila ji do toho rodinnécho chaosu, který u nás dlí spolu se snahou o vzájemné pochopení a troufám si říct, že i s pořádnou dávkou manželské lásky všude, kam oko pohlédne.

Nakonec jsme oslavili výročí zničujícím, ale krásným výletem s našimi dětmi a můžeme se těšit, že to příští bude opět originální.