Princezna

Ráno jsem pakovala jedinou naši zdravou dceru do školy, sama ještě oblečená v pyžamu a naboso v papučích, když jsem zjistila, že má jen mizivou šanci otevřít kvůli nadílce sněhu branku, aby mohla utíkat na autobus. A když to jaksi se svými dvaceti kily zvládla na dvacet centimetrů pootevřít, odhodlaně se tou škvírou prodrala i s aktovkou na zádech. 

Jo, jo. Trochu jsme tady v těch našich nadmořských výškách zapomněli, jak to s takovým sněhem je, a kdo je připraven, není překvapen, že jo.

Překvapená jsem byla, ale příjemně, i když jsem si už předchozí den slušně zaposilovala s lopatou. Přes Vánoce se na mě zas nabalilo nějaké to kilo, protože prostě cukroví, tak se sníh rozsypal právě včas, aby mě namotivoval k aktivitě.

Šla jsem tedy zápasit s tou nadílkou, povídala si se sousedy, všichni byli v dobré náladě a najednou bylo na té mrtvé zimní dědině živo. Závody v odhazování nebraly konce, ale komu by vadilo trochu si protáhnout záda. 

A já, jak si tak vesele odhazuju ten těžký mokrý sníh, tak si říkám, že by se z něj krásně stavělo. A už jsem ve vzpomínkách:

Taťka a babička nám staví velikánské iglú, v němž jsme si hráli, dokud z něj nezbylo jen deset centimetrů vysoké kolečko. Maminka plácá ze sněhu princeznu, ale fakt krásnou, a my máme něco extra. Když je sníh, tak to prostě táhne ven i ty největší pecivály, jako jsem třeba já.

Vzala jsem tedy jednu z těch nahrnutých hromad jako výzvu. 

Postavím princeznu!

Několikrát už jsem se pokoušela, ale štěstí mi nepřálo. Vycházelo mi z toho všechno možné, ale málokdy to připomínalo princeznu, obvykle to bylo "umělecké" ztvárnění Quasimoda.

Ukoulela jsem kouli, kterou jsem s velkým vypětím umístila na hromadu. Učinila jsem tak dosti rázně, takže princezna náhle zhubla na půlku a muselo se doplácávat. Plácám, plácám, vytvářím hroudu, která prý bude princeznou a za oknem mě potutelně pozoruje můj muž, kterému jsem tvrdila, že jdu odhazovat sníh. Jsem přistižena!

"Co to bude, až to bude?" ptá se škodolibě.

"Princezna, nevidíš?"

"Nevidím," odpovídá a já se nedivím. Taky nevidím.

Tvaruju hroudu, občas se propadnu budoucí princezně do útrob, jak se opírám o málo udusanou hromadu, která bude sukní. Začínám mít pochybnosti o svých výtvarných schopnostech. Sochám sice jak o život, ale tato skulptura je zatím spíše abstraktním dílkem.

Dělám to pro radost dětem i sobě... Ty naše malé neštovice zatím netuší, jaké veledílo se rozhodla matka-umělkyně vytvořit.

A pak, světe div se, začíná se to rýsovat. Uplácala jsem princezně trochu přehnané vnady, ale aspoň jsem je zkrouhla z počtu tři na normální dvě. Dlouhé, skoro locikovské vlasy. Akorát mi ta princezna v obličeji připomíná neandrtálce, co mu mamut šlápl na hlavu. Celkově trochu korpulentní dáma s naducanými tvářičkami a placatým čelem.

Výsledek kupodivu stojí za to. Moje první princezna! Uděláme si sefíčko, a pak už její existenci prozradím i neštovicím.

"Ta je krásná."

Ano je. Na mé poměry rozhodně.

Ještě ji vytuníme plastovou korunkou, protože ze sněhu se nepovedla, vypadala spíš jak zemák, a kdo by chtěl princeznu se zemákem na hlavě?

Tak princezno, vítej u nás na dvorku, doufáme, že nám hned tak neroztaješ!

P. S.: Kdyby chtěl někdo vést polemiku o tom, zda by čistě hypoteticky mohl mamut šlápnout neandrtálci na hlavu, tak přiznávám, že jsem to nezkoumala. Čím si ale jistá jsem je, že v případě, že by se toto uskutečnilo, by neandrtálec neměl jen placaté čelo, nýbrž byl by poněkud rozplacatělý celý.