Šulániska

Trávím zase nějaký ten den doma s naším bacilem Vendulkou. Opět u ní začala viróza, která nakonec přešla v angínu a zobání antibiotik. Ze začátku to bylo jako vždy: "Ó, ty moje chuďátko, ty jsi nemocinkaná." A z matky tvrďačky byl rázem měkkýš nejměkkýšovitější. Jenže se zlepšením stavu naší druhorozené se ze mě zase stává tvrďačka, protože to naše torpédo je už zase torpédo. Samý jekot, samý křik. A nejhorší je, že podle jekotu nepoznám, kdo ječí, poněvadž Štěpánek je zdatný imitátor. Pokud ho křivě obviním, že ječel, ohradí se: "Ne já! Ena uáááá!"

Včera už i máma dělala uááá, protože se situace vyhrotila. Plesk, plesk! To prostě přichází, když máte jenom jedny nervy a dítě tisíc popuzených ksichtů, dupnutí a vzteklých odseknutí.

Ale jelikož jsme civilizovaní lidé, vyříkali jsme si to, objasnili. Venda naslibovala mně i tatínkovi hory, doly. My jsme ji na oplátku ujistili, že i přes ten tanec ji máme rádi a šlo se spát. 

A druhý den jela nanovo, i když o poznání mírněji.

Chtělo to nějakou zábavu, aby ti dva zapomněli zlobit.

Vydali jsme se na kontrolu k paní doktorce, cestou zpět to vzali přes obchod a já jsem dostala v obchodě nápad, že si uvaříme něco, co jsem já ještě ale vůbec nikdy nedělala. Poslední dobou mám takové záchvaty často, vůbec nejčastěji zkouším jídla, která znám, mám ráda, ale zároveň jsou to těstovité věci, kde musíte odhadnout konzistenci.

"Děcka," navrhuju před regálem s mákem, "co kdybychom si dneska udělali šulánky s mákem?"

"Jóóóó," huláká Venda, "a ty to umíš?"

"Ne," odpovídám po pravdě, "ale navrhuju to vyzkoušet."

Když příjdeme domů, rychle dávám vařit brambory a kafe. Ne v jednom hrnci. Brambory na plotnu a kafe do kávovaru. Musím někde nasbírat odvahu, protože kuchyň pak bude potřebovat profesionální úklidovku.

Brouzdám po netu, abych našla nějaký recept, usrkávám kafe a do obličeje mi oknem svítí prý podzimní slunce. Náš zlatý déšť si ale myslí, že je jarní, protože je už zase celý obsypaný pupenci.

"Mamko, mamko, ukaž mi, jak vypadají ty šulánky," Venda zvědavě nakukuje do hrnce.

"To jsou brambory," oznámím suše.

"Co?" opáčí bystře ona.

"Na šulánky potřebujeme brambory, uvařené, víš? A taky vajíčko, trochu soli a mouku." V každém receptu je jiný druh mouky, tak zvolíme kompromisně polohrubou.

Venda strouhá brambory a ječí, že to pálí, já je loupu a rozkrajuju napůl, aby rychleji chládly a ona méně ječela.

"Já taky pomájat maminkou," prohlašuje Štěpánek a přisunuje si židličku. Nakonec dostává naprosto zbytečnou funkci, roznimrat příborovým nožem brambor na cimprcampr, rozsvinit ho po podlaze a případně ho pojídat, protože není čas svačit. Ale hlavně, že pomájá.

Když už jsou brambory skoro nastrouhané, napadne mě, proč jsem nepoužila lis na špecle. Bylo by to rychlejší a hlavně míň nepořádku. Když už jsem zabořená v tom lepkavém těstě až po lokty, napadne mě, že jsem to měla vrazit zamíchat do robota. Bájo, já mám vždycky dobré nápady pozdě.

Tak hňácám rukama, zapomněla jsem si sundat prstýnky, což tomu taky nepřidává. Mezitím se jde Štěpánek dvakrát umýt. Mokrý je až za ušima. Venda mu to šmidlí kartáčkem na ruce a on se chichotá, protože ho to lechtá. Zázrak, že nespadl ze židle. 

Mezitím se už vaří voda. "Vendo, pojď šůlat!"

"Já taky ťůlat," volá Štěpa. Zní to spíš jako čůrat...

Tak šůláme. Není čas na hrdinství. "Vendo, větší to dělej!"

Když se TO uvaří, má to spíš velikost rohlíku.

Nevadí, žádný učený z nebe nespadl.

"Mami," huhlá Vendulka s plnou pusou, "to nejsou šulánky, to jsou šulániska." A dodává: "Já stejně nemůžu uvěřit, že se nám to tak povedlo. To je stejně dobré, jak od paní kuchařky ve škole."

Já tomu taky nemůžu uvěřit. Kuchyň vypadá, jako bychom ji tím těstem plánovaně systematicky povytírali, každá klika na cestě z kuchyně do koupelny je taktéž označkovaná a já vím, že myčka to za mě neumyje. 

Protože mák a patlavé těsto to je myččina smrt.

Ale dobrá zpráva je, že máme oběd na celý víkend i pro případnou návštěvu...