Depka trojnásobné matky

Kdysi jsem měla sny. Stanovila jsem si cíle a udělala vše, co bylo v mých silách, aby se jednou uskutečnily.

Mám ráda děti, ty svoje, i ty cizí. U těch cizích preferuju spíš puberťáky. U těch svých jsem ráda, že jsme se do této fáze zatím nedostali.

Když ale přišlo na věc, a s mým mužem jsme spolu chodili něco přes tři  roky, vybrala jsem si vlastní děti a učitelku pověsila na hřebík. Tak tak, že se mi podařilo dostudovat a narozdíl od mého tatínka, pro kterého doba studia byla nádhernými roky, pro mě to byl hlavně prostředek k tomu, abych mohla dělat svou vysněnou práci - učit ty puberťáky. Učit puberťáky jejich rodnému jazyku a podporovat v nich jejich občanskou uvědomělost. Ano, i teď jsem plná ideálů a vím, že mezi těmi dětmi je spousta přemýšlivých a schopných lidí, charakterních (jak jen to vzhledem k jejich věku a životním zkušenostem je možné), inteligentních, dobrých...

Nevím, jestli je to věkem, ale v těch třiatřiceti na mě padlo bilancování a dívám se na svůj dosavadní život nějak jinýma očima. Většinu svého života jsem strávila studiem, letními brigádami, dobrovolničením, muzikou. Pracovala jsem zatím dva roky lehce mimo svůj obor, porodila tři děti, strávila celkem sedm let s nimi doma, moje vysokoškolské vzdělání tlí (ne tleje, to není správně) stejně jako spousta společenství na signálech. Ano, mám svůj občasný češtinářský džob, ale to jsou právě ty chvíle, kdy lituju svého mozkožrouta, který už chudák nejspíš bídně zhynul, a dělám si testy na Alzheimera. 

Ne, nelituju toho, že jsme se brali docela brzo, že brzy přišly děti. Nelituju toho, že jsem byla mladá matka. Všechno to bylo náročné a všechno přispělo k mému zocelení. Jsem tak spokojená se svým životem, že se mi chce až brečet, když slyším, vidím nebo čtu, jak je lidem na světě těžko. I přes to všecho hezké a obohacující v mém životě si nesu pocity selhání - co všechno jsem nedokázala, kolik času promrhala, že nejsem tak dobrá a schopná, abych mohla něco ty mladé učit.

Pocit marnosti mnou probleskl několikrát i ve chvíli, kdy jsem stála na podiu Festivalu United. 99,5 % těch lidí tam nikdy nečetlo můj blog, ani moderátoři nevěděli o co jde, 98 % nevědělo, co jsou signály. Spoluvýherkyně se nedostavily, protože holt to nešlo. Něco, z čeho jsem měla být nadšená, bylo vlastně spíš takovou vtipnou scénkou, kdy jsem narušila dost dobrý program. Ale, i když se o mě pokouší taková menší depka a pocity méněcennosti, tak i kdybych tady psala pro tři tetky, přece to nevzdám. Všechno ve svém životě jsem si musela nějakým způsobem vybojovat, a kdo to tak nemá, je o hodně ochuzen.

Tak dík, že mě čtete, i když nejsem Markéta Šichtařová (naštěstí).

Jsem jen Marie Palová, učitelka základní školy bez portfeje, žena život a svého muže milující, životem cestující osoba, zrak vichřice podoba (né, to se mi jen rýmovalo, já jsem vcelku roztomiloučká), která si sem tam něco naťuká do počítače a pak neuváženě zveřejní, co jí slina na jazyk a prsty na klávesnici přinesou.

A pro mou dnešní nostalgickou náladu jedna lehce naivní píseň od mého nikterak oblíbeného interpreta:

https://www.youtube.com/watch?v=34k55lovMLk