Tichučko, tady se modlí

Jako malá holka jsem měla k sakrálním prostorům vždycky úctu. Až bázeň, řekla bych. Ztemnělý kostel, sochy, které sledovaly, jestli zrovna náhodou malá Maruška nezlobí.

Moderní kostely se mi ale líbí taky. Od nevěřících kamarádů často slýchám, že se tam cítí lépe. Možná, že ještě nejsou tak promodlené a nepůsobí na ně tak tajemně.

Když jsme kdysi zkoušeli v kostele na nějaké vánoční pásmo, jeden z kluků si vybalil rohlík se salámem a dal se do jídla. Vyděšeně jsem sledovala, co si to dovolil a očekávala, že kostel se přinejmenším zřítí. Byla jsem prostě vychovávána v tom, že kostel je jiný prostor. Ke svačení naprosto nevhodný.

Moderní doba ale přinesla i moderní zvyklosti v kostele. A někdy mám pocit, že jsem v kostele jediná matka, která s sebou nenosí v kabelce celé bifé a trápí děti hladem.

Onehdá se nám stalo, že jsme do kostela přišli načas a už nikde nebylo dost místa k sezení pro naši pětičlennou partičku. "Nejdeme tam?" špitnul ke mně manžel a pohodil hlavou k prozatím prázdné místnosti pro děti. "Tak jo," špitla jsem já a zasedli jsme tam. Naše děti se v tichosti usadily a začala mše. Jenže během několika minut se začali trousit rodiče s dětmi. Děti s řevem vbíhaly, rozbalovaly obří krabice s křupkami, nahlas křupaly, že nebylo slyšet kněze z reproduktoru, a to i ty, které budou nejpozději příští rok mířit k prvnímu svatému přijímání. Náš malý Štěpa, který se teprve nedávno naučil nevykřikovat a neobíhat celý kostel, na to hleděl a nechápal. Pak mu ukradli autíčko, které jsem musela ze spárů malého špunta vypáčit, aniž bych mezi rodiči identifikovala někoho, kdo by tak mohl k tomu kradějovi patřit. Poslední kapka a šli jsme si stoupnout raději do kostela. Po mši mi naše holky říkaly: "Mami, to byla fakt hrůza, že jo?"

"Jo. Byla." 

Aspoň jsem si oživila, proč se tomuhle akvárku za normálních okolností vyhýbám a snažila se v sobě potlačit negativní pocity vůči té malé džungli.

Vlastně jsem byla v tu chvíli hlavně nešťastná. Že rodiče prostor, který jim má pomáhat učit děti, jak se v kostele chovat, aniž by museli trpět nějakými nevraživými pohledy (což mimochodem v tomto kostele prakticky nehrozí), využívají pouze k izolaci nezvladatelných dětí. Ani to nezkusí, třeba jen na pět minut se pokusit ukázat jim mši svatou přímo v prostoru kostela. Prostě je zrovna vypustí vyřvat vybavené svačinou, omalovánkami a ostrými lokty.

Smutné. Vážně smutné.