A zase to výročí

17. 8. 2018 18:00

"A víš, že máme výročí?" zeptal se trochu rýpavě můj muž, když jsem mu nadšeně vyprávěla, že se ve středu zajedu podívat na tábor, kde jsem vařila, rozloučit se a poklábosit, než se všichni rozjedou do svých domovů. No, dostal mě. Nevěděla jsem... Nějak jsem to vypustila. Nakonec jsme si ale udělali takový jednoduchý plán, že kdyby to vyšlo, tak si zajdeme na večeři nebo aspoň slízneme někde v rychlosti zmrzku.

V onen inkriminovaný den jsem prodala všechny děti babičce a vydala se na tábor. Byla jsem ráda, že je všechny vidím. Za těch pár dnů mi partička vedoucích přirostla k srdci. Dost jsem se v nich poznávala, byla jsem to já před deseti, možná patnácti, lety. Na pár dní jsem omládla. Prostě jsem jim chtěla na závěr trochu vypomoct, protože si dobře pamatuju, jak jsem po táboře bývala vyřízená.

Jenže z malé výpomoci byla velká a nám se čas našeho výročí ukrutánsky krátil. A zkrátil se tak moc, že místo zmrzliny jsem jela vyzvednout děti k babičce. Nijak mě to netěšilo. Manžel byl v telefonu lehce nevrlý a mně to začínalo být líto. Už jsem viděla naši komunikaci na bodu mrazu. Pár podobně nepříjemných situací jsme už za těch devět let zažili.

Byla jsem zas jednou ta nervózní, popudlivá až nesnesitelná matka. 

Všechny moje obavy se ale rozplynuly, když jsme přijeli domů a tam můj muž s úsměvem vítá tu svoji brzdu zabržděnou. A já jsem najednou nebyla nevrlá, ani jsem ho nemusela uplácet čokoládou, kterou jsem mu koupila jako bolestné, prostě stres byl bryč, protože jsme konečně byli zase spolu.

Naprosto neoriginálně jsme si pustili film Modrej a zelená (normální lidi tomu říkají Strážci Galaxie), dopili lahev vína a byli jsme šťastní jak dvě blechy v kožichu. 

V tu chvíli nám bylo jasné, že se máme, že se máme.

Ona ta realita života je často taková, že byste z toho příběh do červené knihovny ždímali jen těžko... ale i když je to obyčejné, je to naše.

 

 

Zobrazeno 813×
Autor blogu Grafická šablona signály.cz