Tolik času

Devět let manželství uplyne rychle, ale devět let v práci, která vás ubíjí, to se vleče a neuteče. Můj muž by mohl dlouze vyprávět. A já vlastně taky...

Čím víc nás doma bylo, tím více jsem toužila, aby můj muž nejezdil tak pozdě z práce. Přicházelo to nenápadně. První tři roky našeho manželství byly poměrně klidné, alespoň o prázdninách jezdil můj muž brzo domů. Původní standart, že se v pátek balil nejpozději ve dvě, vzal postupně za své. Na své pozici se vypracoval, finanční stránka také nebyla zanedbatelná, takže myšlenky na změnu odháněl, a to i s ohledem na to, že byl většinu času jediným živitelem rodiny.

Jenže to bylo stále náročnější. Obvyklý čas jeho příjezdu domů byl mezi pátou až sedmou hodinou večerní, často později, za to málokdy dříve. Víkendové služební cesty a jiné supr jobovky tomu nepřidávaly a začala jsem pociťovat, že ho musím ke změně trochu postrčit, protože jsme toho měli všichni dost. Člověk přece nežije, aby pracoval, ale pracuje, aby žil. I když to mnohdy vypadá jinak.

Manžel mluvil o tom, že by se rád vrátil k technickým oborům, skočil z obleku zpátky do montérek a trochu se u práce ušpinil. A mně to nedalo, začala jsem brouzdat. Sem tam jsme spolu omrkli inzeráty, většinou to ale byly nereálné záležitosti, ať už kvůli platu, místu práce či jiným nárokům zaměstnavatelů. Často jsme kroutili hlavami nad tím, jak prachmizerné peníze se nabízejí v různých náročných oborech a pomalu propadali beznaději.

Když jsem si tak jednou opět brouzdala a hledala samé pytloviny, vyskočil na mě inzerát. Čtu a nestačím se divit. Každý řádek jako by popisoval přesně mého manžela. Okamžitě jsem mu poslala odkaz a snad poprvé řekl, že to vypadá zajímavě. Nebylo to hned, ale za nějakou dobu, kdy jsme doma vymysleli strategický plán úprku ze současné práce, můj muž firmu kontaktoval, a pak už to jelo. Nakoupili jsme montérky, zredukovali počet košil a polobotek, koupili Solvinu a tradá do nové práce.

Ano, přechodné období, kdy se zaučoval a zároveň zaučoval své !dva! nástupce, nebylo procházkou růžovým sadem. Ale i to přešlo a my jsme se museli začít vyrovnávat s novou situací.

Manželova přítomnost doma všechno překopala. Dobrý měsíc jsme vymýšleli, jak si poradit s vyzvedáváním Vendy ze školky, když muž očekává po příchodu domů v 15:00 kávu a žena je ve školce? Jak stíhat domací činnosti, když přítomnost muže ubírá čas jim vymezený a předpokládá činnosti nové, doposud odsouvané? Jak vypravit ráno děti do školky a do školy, když tatínek nenachystá snídani, protože už doma přes hodinu není? Jak přeorientovat náš režim ze sov na skřivany? 

Prostě úžasné!

Takový logistický experiment bych přála každé ženě, která tráví den co den čekáním na svého muže, aby pak stejně uložila děti k spánku sama.

Onehdá mi manžel povídá: "Mám nějaké ty přesčasy, zítra přijdu dřív." Moje odpověď byla: "Hmm." Navyklá na tyhle sliby-chyby, jsem to nebrala vážně.

Když ale 13:15 zahrčela před barákem motorka a Štěpa začal křičet: "Táta moťoká!", došlo mi, že je to realita. 

Z výše napsaného tedy plyne, proč je mých blogů podstatně míň. Nezvládám přeorientování na skřivana, muž se mi doma nějak často motá a dokonce po mně i něco vyžaduje, děti vyvolávají s hlavou rodiny konflikty a žiju v neustálém zmatku. Ale už si to sedá a já bych neměnila ani za zlaté prase. Ideální totiž není nic, ale tohle se tomu vážně blíží. 

Tedy dobrou noc. Já, původně spíš skřivan, naučený na sovu, která se zpětně přeorientovává jen velmi mizerně, se loučím, neboť už na monitoru vidím jen něco málo zelených signaláckých šmouh. 

Ale jedno poselství si neodpustím: Změnit práci jde. I bezbolestně. A já přeju vám všem, co se lopotíte a jste obtížení, ať vás nově nalezená práce (kterou určitě naleznete, potřebujete-li to) občerství.