"Maminko!"

Oj, jak jsem byla šťastná, když mě moje dítko, prvé, druhé či třetí, poprvé oslovilo. Člověk zjihne, ať si hraje na tvrďáka, jak chce. Jenže čas plyne a děti mě někdy oslovují víc, než moje uši unesou. Už svůj projev vypilovaly natolik, že mi jejich "Mami + následný dotaz" splývá v pravidelném kánonu. Můj muž se občas snaží o nějaký ten "fíling", ale nemá moc šanci se vetřít. Jsem ráda, když se mi povede posnídat, aniž bych musela odpovídat na nějakou všetečnou otázku. Před pár dny mi ale vážně zaskočilo, neboť otázka to byla doslova na tělo.

"Mami, proč ty jsi tak tlustá, a ne tatínek, když se pořád po večerech cpe?" zeptalo se naše nejstarší děvče bezelstně.

Hmmmm. Že to složilo mě i mého muže, to asi nemusím podotýkat. Já nejsem nějaká citlivka, co se týče postavy. Ale tak tlustá, teda opravdu nejsem. Vlastně bych řekla, že po dlouhé době o sobě můžu říct, že tlustá nejsem vůbec. 

Když jsme se dostatečně vysmáli, já jsem se přestala dusit a můj muž se puberťácky dochichotal, hledali jsme na tu záludnost odpověď.

A vlastně si za to můžu sama. Nemám všude roznášet, že když mužíček jí, tak já přibírám. Musím mu pohrozit, aby se krotil, protože jinak se může stát, že bude sdílet manželské lože s "mišelínem".