Au, au, auvajsky!

A je to tady zase. Ta pohanská část Velikonoc, tatary, vajca a genderově nevyrovnaný folklór.

Vzpomínám na to, jak mi bývalo líto, že k nám nikdo nepřijde. Kdo zná Zlín, ví, že je to jedno víceméně protáhlé údolí a kotel kopců. A já jsem bydlela na jednom, který byl takříkajic z ruky. Zatímco si moje spolužačky stěžovaly, že se jim válejí přiopilí skauti po zápraží, já jsem znala jen dva tři sousedy, dospělé chlapy, kteří přišli na štamprlu, a a ani to vajco nechtěli. Samozřejmě jsem dělala hrdinku, že mi to nevadí a objektivně jsem chápala, že se to prostě nedá všechno stihnout. Jenže časy se změnily, chlapci začínali mít různé úmysly, tak si za mnou vyšlápli. A já jsem malovala čím dál víc vajec. Prostě Velikonoční pondělí nebývalo nuda. 

Co se dopravy týče, začali jezdit na kole, jedni dokonce vyjeli ten náš krpál na dvojkole. Pozděj už měli občas k dispozici auto. Vymýšleli scénky, občas přišla starší garda, a ta zas zapěla nejakú moravskú. Jednou jsem dokonce musela nechat odbornou porotou posoudit pořádek ve svém pokoji, ale bylo to o fous, zrovna ten rok jsem tam hodlala nechat obří čurbes. Naštěstí jsem si to včas rozmyslela. A taky jsem jednou skončila ve vaně jenom proto, že jsem při velké schovávačce vlezla do koupelny. Tož pitomá, co si budeme vykládat.

Jenže nic netrvá věčně, zadala jsem se, přestěhovala a najednou neměl kdo přijít. První dva roky v nové dědině nic. Dneska máme doma dvě holky a začíná se to sčítat, za mnou taky někdo zajde, takže se pomalu dostáváme do situace, že dvacet vajec přestává stačit. Loni už jsme byly na dně se zásobama a asi bude hůř. Ta dědina je výživnější než město.

Ale stejně. I když se ve mně stále bude něco bouřit, když si budu mít nechat dobrovolně napleskat, přece jen mám pořád v sobě pocit, že je třeba ocenit ty malé i velké muže, že nám dali přednost před válením se u televize.

Jednu jistotu ale máme, že naši domácí chlapi si nejspíš vzpomenou až na večer, že mají doma tolik bab. Dobře tak, protože až Štěpánek zjistí, k čemu tatar slouží, nebudeme v bezpečí jako loni, kdy ho půlku zchroupal.

Tak hody hody... a žádné sprosté básničky!