Moje nervy na italském pochodu

Tak mně ty slibované prsty svrbět začaly a píšu. Jen nevím, z které strany se do toho pustit...

No, tak třeba vodcamcaď:

Už jsem se vážně těšila, až vyrazíme a pojedeme si odpočinout. Trochu jsem se děsila, ale těšení nakonec převládlo a vyrazili jsme. To, že jsme během první hodiny cesty měli čtyři čurací zastávky mě nerozhodilo. Znám to a počítala jsem s tím. Manžel byl velice naivní a myslel si, že to nepřijde. Proto měl nervy na pochodu.

Nervozita nakonec opadla. Děti usnuly a noční cesta do Itálie byla poměrně klidná. Já jsem se celou dobu připravovala na to, že možná budu muset vystřídat manžela a řídit. Ale jakmile se v Itálii začalo rozednívat a Italové vyjeli, své přesvědčení jsem přehodnotila a rozhodla se naplno podlehnout panice, kterou ve mně jejich řidičské schopnosti podnítily. Tady teda řídit nebudu! Směrovky nic, rychlosti naprostá ignorace, každý pátý Ital měl jednu ruku na volantu (možná) a druhá mu čouhala z okna držíc cigárko. Šak pohoda, no ne?

Panika na mého muže nepřešla, ale slovník si naše děti obohatily velmi, například o Taliána pošášaného. Zbytek ovšem nelze publikovat, a tak v tom italském provozu radši popojedem.

Nutno podotknout, že cesta to byla krapet únavná, tak jsme zastavili s tím, že si manžel dá malý chrupec. A já jsem se rozhodla trochu projít s našimi dítky. Štěpa chtěl chodit, ale protože to sám neumí, potřeboval mou pomoc. Holky pomáhaly, ale velice rychle je to přešlo, šly šestkrát čurat a Štěpou jsem posilovala já. Neměla jsem odvahu položit Štěpiho kamkoliv na zem, protože všude na odpočivadlech byl takový ale takový... no neuklizeno prostě. Nejsem sice citlivka, ale nenechám prtě hrát si s nedopalky a kapesníky použitými kdovíkčemu. Nehledě na to, že se přísně drží stupně svého vývoje a zkoumá svět ústy. 

Jakmile jsme dorazili na místo, měli jsme ještě dost času než nás ubytují, a tak jsme se rozhodli nakoupit cosi k jídlu. Našli jsme si jakési supermerkáto s tím, že tam moc mluvit nemusíme. Věděli jsme, že Italové prostě nemluví anglicky, ale je to problém, když se potřebujete na něco zeptat. To dá rozum. V obchodě to nebylo jinak. Na mou otázku: "Do you speak English?" se mi dostalo tázavého pohledu a pak odpověd "Poco." To jsem věděla, že znamená trochu, a tak jsem to zkusila. No, ve výsledku jsem byla šťastná, že jsem na nich vyloudila chleba, protože naše holky už začaly poplakávat, že v Itálii asi umřeme hlady. Páč "poco" v tu chvíli znamenalo spíš vůbec, ale mám ruce a nohy. Až o několik dní později jsem zjistila, že si Italové, ač jinak zcela neorganizovaní, berou v řadě k pečivu lístečky, jak my si bereme třeba v bance. Asi by se tam jinak pobili. 

Byl stále ještě čas se ubytovat, ale rozhodli jsme se, že se poptáme, zda by nás ubytovali dříve. Manžel si viditelně oddechl, když jsem se nabídla, že to půjdu zařídit. Přece jen v jazykové vybavenosti nad ním mírně vedu. Už trochu zoufale jsem se upínala k tomu, že snad tam, kde se počítá s turisty, anglicky někdo mluvit bude. Mluvil a velmi slušně, zato já jsem si připadala jak maďar, ale kupodivu jsme se dorozuměli a pak už bylo jen dobře. 

Sluníčko svítilo, děti se radovaly z moře, Štěpa chroupal kamínky, písek a jiné dobroty a hezky jsme si užili ten týden. Seznámili se s rakouskou rodinou a už jsme pozvaní k nim do Vídně. To, že se děti spolu nedomluvily, naší Vendule vůbec nevadilo. Ona byla boss a organizovala tam všechny. Prostě pohoda. A abyste neřekli, že jsem sobec, tak se s vámi teď o malinký kousek naší dovolené, spíš několik zrníček, ráda podělím.