Na háčku

V koupelně máme věšák na osušky. To není nic nenormálního, ba co víc, je to žádoucí mít si kam odložit ručník.

Jednou, když jsem drhla umyvadlo od pasty, kterou jej naše děti dokáží velice zdatně pokrýt zevnitř i zvenčí, jsem tak přemýšlela o tom, že pravděpodobně náš nejmladší bude i naše poslední dítě. A bylo mi tak nějak smutno. Já sice prohlašuju, že jsem se na třech dětech teprve rozjela. Teprve teď mi to matkovství začíná jít. Ale můj manžel to bere trochu jinak a naše banda mu asi ubrala dost sil.

Ještě naposled jsem přejela umyvadlo hadrem a s pohledem upřeným na náš sušák jsem si pro sebe řekla: "Má pravdu, ten můj muž, my už nemůžeme mít další dítě, vždyť už nemáme volný další háček na osušku."

S povzdechem jsem začala ty osušky sundávat, že je vyperu. A jak je tak sundávám a počítám háčky, jeden přebývá. Jeden, mrška, se tam krčí pod manželovým, fikaně umístěným, županem.

Zvedlo mi to náladu.

Nikdy neříkej nikdy...

Na druhou stranu mi to pomohlo uvědomit si, že počet našich dětí mě neděsí. Ani to, že už končíme, ale ani to, že by mohlo nějaké neplánované přijít.

Nevím jak vy, ale já to mám (aspoň v tuto chvíli) na háčku!