Cvičiti stříbro - ležeti zlato!

Čím jsem starší, tím víc poznávám, jak je postní doba dobře umístěná v kalendáři. I když mě trošku rozčiluje, že spolu s rozpukem prvních jarních kvítek bych měla svůj jásot omezit, jsem o to radši, když o krásných rozkvetlých Velikonocích slaví i příroda Vzkříšení. A hlavně, na jaře je nějak víc chuti něco se sebou dělat, překročit svůj stín a posunout se dál. Krom těch duchovních záležitostí, které jsem si v postní době vytýčila, jsem si dala taky pár takových světských závazků.

Je to tak tři měsíce, co jsem začala registrovat jeden vtíravý plakátek s nabídkou cvičení pro ženy. Měla jsem pořád tendenci ho ignorovat, protože se stále necítím jako žena, spíš jako poupě v rozpuku, ale moje vnitřní pocity asi navenek stejně nikdo nepozná. Hledala jsem si něco, kde bych se aspoň na hodinku týdně dostala ven bez našeho mrňouse-závisláka. 

A tak jsem se rozhodla to neignorovat. I když aerobikové hopsání a funění není zrovna nejvyšší vrchol zábavného sportu (tedy pro mě), řekla jsem si: "Marie, teď a nebo nikdy!"

Takže teď!

Když jsem šla poprvé, tak jsem se vážně bála. Nervózně jsem pobíhala po baráku, chystala si věci a o půl hodiny dřív byla nachystaná, abych pak stejně vyrazila taktak na čas. A to jsem ještě několikrát políbila na rozloučenou manžela i všechny děti, jako bychom se loučili navždy. Nechtěla jsem totiž moc dlouho postávat před hospodou, kde by na mě měli výhled všichni místní štamgasti. Už tak jsem se v teplákách a s karimatkou v ruce cítila jak exot.

A po příchodu bylo vše, jak jsem očekávala. Nervózně po sobě pokukující ženky v legínách a rozjařeně se usmívající slečna cvičitelka. Ta, jako by to ani jinak nešlo, se celou dobu křenila, povzbuzovala a mlela cosi o krásných rukách, nohách, zadku a komplexním posílení těla. Výsledkem mého zpevňování byla neschopnost sejít schody jinak, než jako pavoukovec sekáč, který už  po čtyřikráte prchal před predátorem. Takto rozklížená jsem sbírala odvahu, jít příště zas. 

Ale nakonec jsem zvážila pro a proti a vydala se, předem se smířujíc s několikadenní invaliditou, znovu zpevňovat ty zadky, předky a sebevědomí.

A musím kajícně přiznat, že ačkoliv usilovně tvrdím, že mi vlastně vůbec nezáleží, jestli mám na břichu buchtičky nebo tvarůžky, že se mi líbí zjišťovat, kde se skrývají ty pozapomenuté funkční a docela pevné svaly. Jako... musím hledat intenzivně, ale tak dva, tři... možná pět namakaných svalů mám. Nejlépe mi ale fungují svaly "smací", a to hlavně v situaci, kdy parta ženských od 15 do 50 stojí s vystrčenou řiťkou na jedné noze a hmitají tou druhou nohou a snaží se neomdlít, i když se jim hrne krev do hlavy. Nemusím jistě podotýkat, že v takové situaci je pohled nejlepší zezadu. Vidíte ty zadky, i ty rudé tváře a smějící se mou rudou tvář, která si už po x-té za lekci říká, co já tady vlastně dělám?

A víte, co dělám?

Těším se na to, až ty svoje unavené svaly (ANO! Svaly!) proženu sprchou a vypleštím se do postele, protože v mých oblíbených aktivitách bude vždycky ležení aspoň o stupínek výš, než to nejvíc nejlepší upa mega cvičení!