Jak jsem se jarně vybila

31. 3. 2017 22:15

Je večer. Mám za sebou den plný zážitků. Vysilujících, ale potěšujících. I když....

Naše nejstarší do mě už týden hučela, abychom si zašli na zmrzlinu. Minulým létem jsme se doslova prozmrzlinovali a Eli to zase s prvním sluníčkem naskočilo. Sice jsem se kroutila, ale nakonec ze mě samotné vypadlo, že teda v pátek.

Protože funguju na solární pohon, jsem nějaká přeaktivní. Začala jsem chodit cvičit, rozhodla jsem se rozjet znovu u nás klub maminek (který jsem před dvěma lety úspěšně pohřbila) a chystám se konečně ušít záclony do kuchyně. I když, jak se znám, ty záclony do Velikonoc už zase nebudou.

Zmrzlinové odhodlání mě nepustilo. Za prvé jsem to slíbila a za druhé i já bych si lízla. A tak jsem všechny bohulibé plány uzpůsobila tomu, aby se výprava uskutečnila. Venku je krásně, sluníčko svítí, kvete kvítí, ptáci řvou (hlavně po ránu), tak jsem rozhodla, že když chceme zmrzlinu, dojdeme si pro ni pěšky. Nejbližší cukrárna je od nás něco přes kilometr, ale já aktivní matka si říkám, že to je málo. Že bude hezčí vyzvednout Vendu ze školky, pak Eli ze školy, Štěpa pojede vesele v kočárku, když ho teda vzal na milost a naplánovala jsem nám trasu cca 9 kilometrů. (To jsem ale zjistila až teď při psaní, kdy jsem poprosila strýčka Gůgla, aby mi to změřil... si říkám, že mě trošičku bolí nohy.) Tak jsem teda do sebe hodila oběd, Štěpovi vzala něco s sebou, protože naprosto nevhodně usnul a sprintem jsme se vydali (jako obvykle pozdě) pro Vendy do školky. Ta celá nastartovaná prvních sto metrů utíkala. Bohužel jen těch prvních sto metrů. Pak to bylo už jen samé: "Maminko, už tam budem?... Kdy už tam budem?... Kde je ta škola?... Ta škola je daleko?... Mně kručí v břiše... Tak je to daleko?... Je to daleko, že jo?... Ach jo... Štěpo neřvi... Ach jo... Já už mám úplně ošlapané nohy...Štěpo, Štěpo, kuk!... A to je u kostela?... To je za kostelem?... A kdy bude kostel?... Štěpo, kuk!... Já už to nevydržím..." Já taky ne. Venda, nejlepší chodec naší rodiny, a já ji ne a ne rozjet do tempa. Ještě, že má ten kočárek brzdu, jinak bych byla dodělaná, ještě než sejdeme kopec.

"Mami, můžu si sednout na tuhle lavičku? A můžu si sednout na tu další lavičku?"

Přiznám se, viděla jsem to bledě. Elišce jsem slíbila, že ji vyzvednu dřív, než půjdou s družinou ven, ale už se mi do mysli vkrádal obraz naší nejstarší ratolesti, kterak nasupeně sedí na průlezce a hudruje. A to nás ještě zdržel můj nášlap do něčeho teplého a nevoňavého, co tam nastražil nějaký zavilý pejskař, a rozhovor s neznámým starším párem o životě. O tom, jak to všechno na světě upadá, jak je lepší mít děti dříve, že oni mají jedinou vnučku a že jsem dobře udělala, když jsem do toho skočila brzo. Asi jsem dnes vypadala obzvlášť mladě a svěže i s tím (no, vy víte čím) na své botě.

Zatímco při rozhovoru s paní mně Venda tahala za nohavici, protože měla obavy, že sestra ve škole zatmí, v momentě, kdy uviděla další lavičku, by ji klidně nechala ve škole nocovat... týden.

Chjo, taky, Marie, to sis to zase všechno krááááásně vymyslela. Och, jak ty jsi důvtipná. A kurnik šopa, na tu zmrzlinu už máš taky chuť. A jakou. Bědovala jsem si pro sebe.

Nevím, jak se nám nakonec povedlo dostat až ke škole, ale Eliška právě vycházela s družinou z budovy a tvářila se zarputile. Hned ale roztála, protože ještě nemusela tvrdnout venku a slintat nad vidinou zmrzky.

Teď, když už se holky povzbuzovaly vzájemně v chůzi, by mohlo být všechno zalité sluncem. Ono taky bylo, však jsem se večer musela namazat panthenolem, ale Štěpa se rozhodl, že má hlad, v kočáru ho to nebavilo, dělal tam veletoče a salta, vykláněl se na všechny strany, zápasil s mým šátkem, kterým jsem ho chtěla zastínit proti sluníčku a všemožně se snažil mě znervóznit. Tak jsme našli lavičku, vytáhli mu svačinku a nakrmili hocha hladového. On je totiž typický chlap. Jak není vyspaný a najezený, tak s ním není řeč. Celý já.

Venda si na lavičce rovnou ustlala a přikryla se mikinou, jak malý bezdomoveček. Asi aby nějak vydržela to Štěpovo zdržování od zmrzliny.

V cukrárně do sebe pak každá hodila dvě zmrzky, protože když už, tak už. Štěpi mi seděl na klíně. No, seděl, to je asi mírně řečeno. Spíš se hodí trdloval a skotačil a já jsem začínala mít kacířské myšlenky o eventuální cestě na náš kopeček autobusem. Nakonec jsem to ale nevzdala a holky se rozhodly kopec vyběhnout, že to bude větší závbava. No, pro mně, soumara s kočárkem a aktovkou na zádech, to bylo zábavné o trochu méně. Energie jim vydržela. Po příchodu domů ty dvě okamžitě vytáhly kola, koloběžku, tatrovku a tisíc dalších krámů. Já bych si nejradši vytáhla lehátko, ale nebyl nárok. 

Jenže, když jsem se nad tím tak zamyslela, byť lehce vysílená, zjistila jsem, že se mi to vážně líbilo. Že být s těma našima torpédama a udělat si svátek, i když je pátek, je hrozně občerstvující. A že když už nic jiného, tak mi s nima (a samozřejmě i s jejich tatínkem) není smutno na světě.

 

Zobrazeno 685×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz