Brnkačka

Mám ráda dopoledne, kdy jsem s naším nejmladším sama doma. Všude je klid a on je hrozně hodný a nenáročný, že si musím připomínat, abych se mu vůbec věnovala. Už je s ním zábava. Začal baštit mrkvičky a brokoličky a jiné haminky papinky (tak a odteď si musím uvědomit, že píšu pro dospělé) a já jakožto zkušená matka (neboť mi to furt někdo vnucuje, že jsem zkušená) jsem se s tím nemazala a Štěpánek taky ne. Začal se ládovat s takovým nadšením, až jsem ho musela brzdit. 

Usnula jsem na vavřínech a myslela si, jak to bude jednoduché, že do něj prostě během pěti minut napchám oběd a on si bude pak půl hodiny lebedit, jak je dobře najezený. Když jsme poprvé vařili brokolici, tak jsem si říkala, že ho to prostě naučím jíst, že přece nepozná, že to u nás doma nikdo nejí. Manžel se pokaždé blížil k plotně velice obezřetně a trousil poznámky o nějakém nesnesitelném smradu, očernil Štěpu, že se pos... a já jsem se k němu přidala, že to vařím pro slépky, ty zežerou všechno.

Štěpánek nám ale asi do té míry rozumí a tvářil se velice vyděšeně na tu zelenou blemcu. Jenže hlad je hlad, tak to zládoval. Další den to nebylo tak slavné a když ládoval brokolici potřetí, tak jsem se cítila jako tyranka. Ten bolestný škleb při každém soustu... Je evidentně náš!

Omluvila jsem se mu a slíbila mrkvičku, tu má rád. 

Dnes jsem klohnila tu dobrotu, Štěpa mě pozoroval a já jsem mluvila a mluvila a infantilně jsem se vybláznila: "No mrkvičku děláme, no ňami ňami to bude, to si dáš do nosánku, no to si dáš ty náš otesánku. Maminka vaří až se z hrnců paří, vařila matička kašičku, nastrouhala mrkvičku, napapáš se chlapíčku..." Žvatly žvatly, kecy kecy, mamince prostě kleslo IQ spolu s teplotou na teploměru. Hlavně, že o tom vím, to se dá ještě pořád spravit.

A pak přišla ta chvíle. Brydnák nasadit, do židličky posadit. V tu chvíli je Štěpa naprosto nezvladatelný a šije sebou. Kam se hrabou holky, když se pokoušejí tančit irský step. Takový nadšený předobědový odzemek, který zvládne zatancovat Štěpa, i když je připoután, to jste neviděli. A ten zářící pohled.

Usedla jsem naproti němu a budlikám: "Tááák, už to tady máme, to bude mňaminka."

"Uééé," povídá Štěpa.

"Jasně, jasně. Konec keců, jdeme k činům," nabírám první lžičku oranžové paply.

Chvíle soustředění ve Štěpánkově tváři. Znejistím... Následuje brokolicový škleb.

"Cožééé? Štěpo!" Zkusíme ještě jednou.

Výraz se postupně zlepšuje. (Tys mě vyděsil, holomku). A náš malý jedlík opravdu zfutruje celou várku. Objevil ovšem, že se u jídla dá i mluvit.

"Bmpf. Bmpf." Povídá a já otírám mrkev z širokého okolí, mé brýle nevyjímaje.

"Štěpo!" Kárám ho.

"Bmpf." Povídá on a já otírám dosud neoprsknuté tričko. Moje...

"Bájo, frájo."

Široký úsměv. Otírám i jeho tričko.

Ještě chvilka obouretných souhlásek a je dobojováno. Papla je ve Štěpánkových útrobách, alespoň většina, a oba nás hřeje pocit dobře vykonané práce.

Štěpa se napije čaje a rozzáří se úsměvem. A já v tom výrazu čtu:

Maminko, ty jsi tak výborná kuchařka! A opravdu báááječně se s tebou povídá!