Časy se mění...

... a s nimi i naše děti. Přijde mi, že je to teprve včera, co jsem psala blog o neutuchajícím obdivu mého dítěte k mým fyzickým kvalitám (https://paluska.signaly.cz/1310/mami-ja-mam-spek). A přitom už jsou to tři roky. Eliška je ve škole a z té zakřiknuté rozumné dívky je pěkná "puberťačka". Nešetří mě v ničem. A tak mě vlastně ani nepřekvapila, když jsme jednou jeli autem kolem zajímavého bilboardu s reklamou na liposukci. 

"Mami," ozval se za mnou Eliščin hlas, "ta paní na tom plakátu má tak strašně obrovský špek jako ty."

V šesti letech už to u té naší intelektuálky není naivní upřímnost, ale cílený útok.

Co jsem měla říct, třeba Miláčci, na tenhle špek na mém břiše jste taky pomohli zadělat. Nevím, zní to tvrdě.

Ale je pravda, že mi to na mysl přijde často. Přibírám vždy v těhotenství, musím omezit oblíbené sporty, protože se neslučují s těhotenstvím a pak mám problém naskočit zase zpátky. Kojení, dojíždění a hlídání dětí to všechno ztěžují. 

Ale vyměnila bych svoje děti za ploché břicho a malý zadek? Lžu si do kapsy, ani jedno jsem nikdy neměla. Takže nevyměnila. A i když teď necvičím fyzicky, cvičím se v trpělivosti, protože tu naši nejstarší ta puberta nejspíš příštích deset, patnáct let asi nepřejde...