Zkouška dospělosti

"To jsi cérka z dědiny?" slyšívala jsem od své maminky často, když jsem utíkala před hejnem slepic nebo prchala před myšmi z našeho sklepa. Ano, jsem cérka z dědiny, ovšem láska ke zvířatům mě trošku minula. Když jsme tedy byli nuceni přijmout do rodiny papouška, moc se u nás nezdržel, jelikož pochopil, že já s ním kamarádka nebudu. Kocour to taky brzo zabalil a jediné, co neutíká, protože nemá šanci, jsou rybičky. Kdysi jsem dostala jednu rybičku, byla to beta bojovnice a byla pojmenována Herkules, protože prý toho hodně vydržela, než dorazila ke mně. Herkules mě opustil hned druhý den.

Celkově mě ale pohled na rybičky uklidňuje, tak jsem je přijala a zvládám ráno nakrmit sebe, děti i rybičky.

Jednoho rána to ale "zabalila" jedna z našich rybiček, velký macatý ancistrus. Teda, asi to zabalila dřív, protože akvárkem plápolala důkladně ohlodaná kostřička. Holky udělaly povyk: "Mami, mami, tam je úplně sežraná rybička." Já jsem k ní doběhla a bylo jasné, že resuscitace již netřeba. 

Normálně  hodím to pohřbívání na manžela, protože já ty mrtvolky trochu nezvládám, ale manžel byl chytrý a ujel na služební cestu včas. Musela jsem se tedy problému postavit čelem jako dospělý člověk, asi tak jako se stavíte k plnému sítku ve dřezu. Pootvírala jsem všechny dveře, zarejdila síťkou v akvárku a naštěstí se tam ostatky naší rybičky zachytily za žebírko, a pak už jsem jen proběhla tím uměle vytvořeným koridorem k tobogánu, kde jsem se s rybičkou rozloučila, politovala ji a nakonec se pochválila.

V životě jsou prostě situace, kdy nemůžete zvednout telefon a někdo to za vás vyřeší. Když vám něco hapruje v koupelně, voláte instalatéra, když si zlomíte nohu, vyřeší to doktor, ale takové ty "drbky" jsou prostě na vás.

Takže se statečně biju se záležitostmi, které mi nedělají dobře, počínající naší nebožkou rybičkou, přes lovení sarančete v obýváku až po návštěvu autoservisu. Když musím, zvládnu to sama a jsem ráda, protože tyhle drobnosti dohromady tvoří život a já.... já už jsem velká holka!