Na autobus

Seděli jsme s mými rodiči, bratrem a mými dětmi v jídelně u našich. Babička (moje maminka) byla pohotově připravena "pohuškat" Štěpánka a řádně si ho užít, když jsem se tam stavila a já jsem si ráda vypila kafe bez dítěte v náručí. Chopila se ho, ale náš benjamínek pořvával, i když ho babička něžně houpala a povídala si s ním.

Debata se nesla v duchu péče o děti, načež se můj tatínek zmínil, že osoba x by hned začala poučovat, že nemám nosit dítě v nosítku. Usmála jsem se nad tím, protože ani já nejsem nosilka z přesvědčení, ale spíš z donucení. Štěpi je zkrátka jiná povaha než holky a z kočárku se tak pokaždé ozývá lví řev. Nouze naučila Dalibora housti  a Palušku nosit. Nechala jsem babičku chvilku trápit, protože jsem nechtěla dělat chytrou.

Když ale během těchto našich hovorů Štěpiho povyk stále neutichal, povídám mamince: "Poradím ti fintu. Chceš?"

"Jakou?" povídá maminka.

"Musíš s ním chodit," říkám a tvářím se, že ten pohled No to by mě nenapadlo nevidím.

Maminka chodí, ale našlapuje něžně jako myška.

"Přidej," popoháním ji.

Přidává, ale tlumí nárazy.

"Mami, jako když valíš na autobus."

Maminka zrychlí, chůze dostává razanci a snad aby neztratila při tom rázování tempo, vyráží ze sebe udýchaně v čtyřčtvrtečním taktu: "Na-au-to-bus! Na-au-to-bus!"

Štěpa spí.

Tahle příhoda mi přišla na mysl dnes, když se syneček rozhodl zase potrénovat hlasivky. Strčila jsem ho do nosítka a jala se chodit. Využila jsem mantru Na autobus, ale nezabralo to. Začala jsem zpívat něžné písně. Nepomohlo. Usnul až při Když v báru houstne dým a Whisky to je moje gusto.

Dobrala jsem se sice cíle, ale budu muset vyzkoušet zpěv těchto alkoholických písní bez rázování po chodbě, abych věděla, zda zabírá text nebo rytmus chůze. Doufám, že chůze.

Ještě si zazpívám Bednu od whisky a odpadnu. On to ten ogara po někom má. Tož dobrú noc.