Stůl

Moje babička může za to, že se naše rodina schází na každou oslavu ve velkém. To ona si přála, aby se její děti, když založí své rodiny, stýkaly při každé vhodné příležitosti. Tak jsem se celé dětství zcela běžně účastnila oslav, na kterých se slavily dvoje narozeniny a pět svátků . Někdy mi přišlo, že slavíme prostě furt. 

Ty oslavy nebyly malé, bylo nás vždycky kolem dvaceti, uvařil se oběd, pak bylo kafe, nějaká ta svačinka, chlebíčky, zákusky, v létě zmrzlina. Ten, kdo tohle "posezení" připravoval, nesměl být žádná padavka.

Ostatně padavka nesměl být ani ten, kdo se ho účastnil. Můj manžel byl těmito oslavami zocelován již nějakou dobu před svatbou a i ostatní přiženivší se byli tomuto podrobeni. Můj muž to nesnášel. Než se zorientoval, kdo je čí syn, dcera, pak se postupně nabízelo tykání, v tom musel mít taky hokej, protože příště v tom davu rozeznat s kým si to teda tykám... Nezávidím mu to. Já jsem se v jeho rodině zorientovala mnohem rychleji, protože jsem se s nimi setkala po jednotlivých skupinách.

Přišla ale doba, kdy jsme se vzali a najednou se zjistilo, že i my bychom se měli zapojit do pořádání. Zpočátku nás nechali žít, některé oslavy se sfoukly u mých rodičů a my si mezitím vytvářeli domov.

V kuchyni nám tehdy stál zasloužilý rozkládací stůl. Rozkládací už byl v tu dobu dvojím způsobem - tím chtěným i tím nechtěným - a viklal se na čtyřech chatrných nožkách. Musíme koupit nový. Původní plán sice byl nový stůl s novou kuchyní, ale takhle to už dál nešlo a my jsme se vydali pro nový. Vyhlédli jsme si jeden, který se nám líbil. Byl z masivu, pevný, odolný, ba co víc, disponoval dvěma přídavnými deskami, takže vyhovoval našim požadavkům. Vzhledem k tomu, že jsme ho pak plácli doprostřed kuchyně, nebylo tam moc místa k pohybu. Takže poměrně brzo přišla na řadu i nová kuchyň. Mé nadšení neznalo mezí, dokud jsme si nešli kuchyň vybrat. Rozhodnout se nebylo vůbec jednoduché. Představovala jsem si spoustu pracovního prostoru, nejlépe bar nebo varný ostrůvek. No, vzhledem k tomu, že naše kuchyň má čtyři stěny (já vím, nic neobvyklého) a v každé stěně zhruba uprostřed okno nebo dveře, nastal problém, jak to vlastně udělat. Když se pak objevily další věci, jako případná možnost vlhnutí, když to plácnem semhle a nebo jiná možnost něčeno podobného, když to plácnem támhle, muselo se rozhodnout. Navíc, na náš velký stůl jaksi nezbývalo důstojné místo, kde by bylo možno využít celou jeho kapacitu. Nakonec to dopadlo tak, jak jsem si vlastně celou dobu přála.

Stůl je centrem naší kuchyně na úkor omračujícího prostoru pracovní plochy. Kdo vstoupí, uvidí první stůl (a je už na mě, jestli tam bude nový ubrus a váza s kytkou nebo běžný pracovní nepořádek - pastelky, pohozená buchta našich dětí, ponožky, gumičky do vlasů, omalovánky, kniha, letáky, Katolický týdeník, večerníčková čepice z Katolického týdeníku a mezitím někde uschovaná hezká svíčka, kterou jsem tam postavila, než se do toho pustily naše děti).

K tomuto stolu se nás vejde při troše dobré vůle dvanáct (jako apoštolů :-)) A já jsem spokojená, protože k čemu by mi byl bar, k čemu ostrůvek, kdybych se nenamáčkla ke stolu, abych si mohla popovídat s lidmi, které mám ráda.