Áňa Máňa

Nějak se to chýlí ke konci. Břicho mám jak dýně, manžel mi říká Melounku, brácha mě připodobňuje k lilku. Lichotkami se tedy přímo brodím, ale užívám si, že to dítko v mém břiše, i kdyby za dvě hodiny mělo být na světě, je životaschopné a nejspíš podobně velké jako byly jeho sestry (tzn. skoro 4 kila :-))

Konec těhotenství mi zpříjemňuje neustálá přítomnost holčin, které mají prázdniny, takže mě pravidelně budí: "Mami, ona mě štípla. Mami, ale ona mě štípla první."

Abych se snad příliš v tomto období nenudila, na pár dnů se k nám nastěhovalo nové, ne tak úplně domácí, zvířátko. Pojmenovali jsme je vznešeně Anna Marie, ale protože jsme z dědiny a na nic si nehrajeme, říkáme jí prostě Áňa Máňa. Je to ropucha, která se ubytovala v naší skruži na vodu ze střechy. Manžel na tu skruž kdysi vyrobil sofistikovaný poklop, aby nám do ní nežbluňklo nějaké dítě. Děti povyrostly, a tak teď, když jsme měli nájemnici, chodily nakukovat poodsunutým deklem na Áňu Máňu. Informovaly mě, kde zrovna ropuška sedí, jestli na čerpadle, kolik tam ještě má much a jestli nehladoví. Každá návštěva se musela jít podívat, jakého jsme si pořídili mazlíčka. A pro většinu to byl zážitek, vždyť jak často potkáte ropuchu?

Pak přišla průtrž mračen, skruž přetekla a Áňa Máňa byla vyžbluňknuta vstříc novému životu. Neoplakávali jsme ji, neb se od nás stěhovala s plným břichem a přinesla nám fůru radosti. 

Tak Áňo Máňo, masařkám a jinému hmyzu zdar!