Znovu a stále poprvé...

S postupným přibýváním na váze, s růstem mého břicha a emocionálními výkyvy padajícími především na hlavy našich dětí si čím dál víc uvědomuju, že nás bude brzo o jednoho víc. Je to tanec i teď.

Vždycky jsem si myslela, že u nás něco jako sourozenecká nevraživost, naschvály a celodenní protesty prostě nehrozí. Musím přiznat, že jsem se mýlila a ani já nemám dokonalé děti. S Eliškou problém nemám. Eliška je totiž Maruška v bledě modrém a ať vyvádí, co vyvádí, já rozumím jejím pohnutkám. Venda je ale od začátku trochu ufonek. Není mi podobná ani vzhledem ani povahou. Je to dítko s ostrými lokty a momentálně má pořádně vztekavé a negativistické období. Říkám si, že nás další přírůstek buď dorazí, anebo to rozkřísne a všichni jako zázrakem budeme na sebe hodní. Naivka... já vím.

Naše dívky mají mezi sebou zásadní rozpor. Eliška by chtěla brášku, Vendulka sestřičku. Prostě oheň a voda ve všem. Nedávno jsem se zasnila, zavřela oči a představila si holky za pár let ve škole. Eliška nese pochvalu za práci v hodině, za reprezentaci školy nebo něco jiného pozitivního, Vendulka poznámku za nevhodné chování, drzost nebo něco nelichotivého.

Manžel se zrovna nedávno přiznal, že ta naše ostrá Venďa bude asi po něm. Ale jestli si musí tímhle projít, aby z ní jednou byla správná ženská, tak ať. Z mého muže taky vyšel výborný manžel a otec, i když byl asi drzoun největší. Děti si nevybíráme a ony z nás kolikrát taky nemusejí být zrovna nadšené, ale přes to všechno se na našeho dalšího potomka moc těším. Možná jen stárnu a všechno víc prožívám, možná mi jen přijde líto, že to může být už naposledy.

Ale nemusí... ;-)