Asi to tak má být

Naše Eliška půjde za pár měsíců do školy. Ano, ano, je to už velká holka. Do školy ano, ale kam. Já pracuji na církevní škole, sama jsem touto školou jako dítě prošla a byly to vážně krásné roky. Vždycky jsem si byla jistá, že nás učitelé mají rádi, věděla jsem, že chodit do kostela je normální a opravdu jsem to takhle idylicky všechno prošla. Na střední školu jsem díky tomu šla posílená vědomím, že v tom nejsem sama a i když mezi mými spolužáky byla jediná věřící spolužačka, nebyla jsem tím nijak vyřazená. Nikdo se mi neposmíval a já jsem si pevně stála na svém, což mi v očích spolužáků pomohlo.

Jakmile se holky narodily, začali jsme doma chtě nechtě dumat, jak to bude se školou. Žijeme na vesnici a do této školy je to prostě náročnější po stránce dopravy. Chci, aby Eliška přijela každý den domů v pět a pak se teprve měla učit? Chci ji tak nutně za každou cenu zasadit tam, kde jsem já vyrostla? Nakonec vyrostla tak rychle a v nás uzrálo rozhodnutí, že půjde do místní školy s dětmi, které zná, se kterými si už teď hraje na dvorku. Co na tom, že její kamarádi jsou "papíroví" katolíci. Vždyť i oni půjdou k prvnímu svatému přijímání, protože rodinná tradice to velí, a možná pro někoho nebude posledním i díky tomu, že u nás se to nebude brát jen jako folklór. 

Vím, že se budu muset obrnit trpělivostí a odpovídat na dotazy, na které se těžko hledá odpověď, když nechcete nikoho odsoudit. Třeba zrovna nedávno se Eliška ptala proč její kamarádka M. nechodí k přijímání, když už u prvního svatého přijímání byla. Nutno podotknout, že M. se vyskytovala v kostele jen proto, že její mladší sestra jde k prvnímu svatému přijímání letos a pan farář stanovil jakési podmínky v rámci přípravy, takže je víc než vhodné jít v neděli na mši svatou. Jedno vysvětlím, nebo se o to snažím, ale další otázka znovu vyvstane. A jestli to budou mít holky těžší než já? Tolik z nás prošlo přece "normální" školou. Nemávám nad tou situací rukou, ale ani nic nehrotím. Člověk stejně nikdy neví, kam jeho kroky povedou a je na místě tohle všechno svěřit Bohu, protože s námi určitě má nějaký úmysl. Jen abychom to včas a správně pochopili.