Proč jim to děláme?

Bylo to krásné, když jsem jako dítě měla jedno doma, když jsem věděla, kde je moje místo, kdo jsou moji rodičové, že moji bratři jsou opravdu moji bratři. A i když už jsem ale opravdu velká holka, pořád jsem ráda, že tohle všechno, tyhle jistoty, mám jasné. I tak jsem se potýkala se spoustou problémů a trápení a měla těžká období.

Nějak se mi poslední dobou zdá, že ubývá těch harmonických rodin, kde má maminka ráda tatínka a tatínek maminku, společně mají rádi své děti a ty zas je. Že mají od každého rodiče babičku a dědečka, že mají stejné bydliště s oběma svými rodiči.

Jakmile začal školní rok, naskočila jsem do práce a tím i do kontaktu se spoustou lidí a hlavně dětí. A ty mi často řeknou něco, co je třeba vnitřně trápí a oni to potřebují vyventilovat, někdy i vykřičet, někdy se vyvztekat a třeba i hodit židlí. Ale jak bych se chovala já, kdybych musela trávit každý týden u jiného rodiče a respektovat jejich nové partnery, které jsem si nevybrala, popřípadě nevlastní sourozence a někdy také nevlastní sourozence nevlastních sourozenců? Jak překonat, že tatínek, či maminka si sbalí pět švestek a zmizí za někým úžasným, po kom je mi ale houby. Je mi za ty děti úzko. Na co jejich rodiče mysleli, když si balili ty kufry. Brali rozchod/rozvod jako dnes již normální věc? Partnerství na celý život je pro ně přežitek?

Slyšela jsem dnes ráno říkat chlapce paní učitelce, že do školky pro něj přijede tatínek. A tatínek že je zlý drak. Na otázku, proč je tatínek zlý drak, pohotově odpověděl, že mamince chtěl přibouchnout ruku do dveří. Učitelka říkala, že to se stane, že tatínek nechtěl. Jenže tatínek chtěl a učitelce to synek hned vpálil. Co mu na to říct? Maminka seděla jak oukropek. Snaží se mluvit o tatínkovi pěkně, i když nemám pocit, že by si to zasloužil. Konec konců dětská upřímnost je nejlepší ukazatel vztahu rodičů. Všechno to vidí a hlavně to všechno řeknou. Když ne učitelům, tak kamarádům, kamarádi někomu dalšímu... A už se to nese světem jako senzace. Pro ty děti, které v takových nejistotách žijí, to ale až taková senzace není...

Proč to těm dětem děláme? To nám Bůh nedal návod jak žít? To si ho vymyslel jen tak, aby nás prudil a omezoval nás v našich vášních? A my chudáci si radši zesložiťujeme životy a odkopáváme našim dětem pevnou půdu pod nohama.

Hrne se to tady všechno ze mě, protože mi pod rukama vyrůstá generace vykořeněných jedinců, kteří byli svými rodiči odsunuti na druhou kolej. A rodiče, i když je určitě milují, aspoň doufám, jim přesto dali jasný signál - rodina až na druhém místě. První jsem já a mé sobectví. A tak to, přátelé, je. 

Neznám smutnější pohled, než když nevěstu k oltáři vede strýček, bratr, kamarád, protože tatínek kvůli napjatým mezirodinným vztahům nemohl, nechtěl nebo nesměl přijít. 

Přeju Vám všem, abyste se svých vztahů nevzdávali snadno. Ne vždy se situace dá zachránit, ale mám pocit, že čím jsme modernější, tím snadněji a dříve všechno balíme a nebojujeme za svoje vlastní potomstvo.