Bylo nebylo aneb Stodolní se přeceňuje

Krom toho všudypřítomného mouru a smogu zná většina lidí taky jednu nedlouhou ulici v centru Ostravy. Stodolní. Musím přiznat, že když jsem kolem ní chodila do školy, nevzbuzovala ve mně zvláštní úžas. Jednoho dne moje spolubydlící rozhodly, že si večer zajdeme na Stodolní. Byla jsem zvědavá, jestli je tam večer něco zajímavějšího než přes den, a tak jsem bez řečí šla. Vyrazily jsme kolem šesté. Hezky nalíčené, hezky oblečené, prostě jako by to byla nějaká významná událost. Zapadly jsme do jakési hospůdky, každá jsme vypily nějaký ten míchaný nápoj a já čekala, kdy bude to vzrůšo. Nepřicházelo. Hovor váznul a my jsme v devět byly doma, stále ještě krásně namalované.

Se Stodolní jsem to nevzdala. Za pár měsíců napadlo moje spolužáky, že by bylo fajn si jen tak nevinně posedět někde v hospůdce. Sešlo se nás nakonec jen pár a tak to vypadalo na pěknou nudu. Když v tom si to přihasila spolužačka s nějakýma klukama. Neznal je nikdo, ale nebyli zrovna upejpaví.Vrhli se do diskuze a já jsem za chvíli argumentovala jednomu "přesvědčenému satanistovi". Nevzpomínám na to nijak ráda, snad až na třešničku na dortu, která se odehrála na té slavné Stodolní.  Když jsme se tam jako partička vydali, byl už můj oponent v takovém stavu, že dělal striptýz na ulici, který byl určen svíjející se krásce ve výkladu, takže my jsme z toho naštěstí viděli jen ty zářivě bílé půlky. 

Pak jsem navštívila Stodolní už pouze jednou. A to už jsem byla ve čtvrtém měsíci, vypila jsem si tam kávu a nealko mojito a na nějaké řádění jsem už v tu chvíli vůbec nemyslela.

Moje nejzajímavější pařba proběhla mimo tuto ulici. Má spolubydlící M., v tu dobu už vdaná paní, pojala nápad, že po naší privátové večeři, kdy jsme si dělali výbornou pizzu, bychom si mohli zajít na jedno. Bylo asi tak jedenáct v noci a bylo to během týdne, takže moc šancí nebylo. Nechala jsem se strhnout a šla s ní. Sama bych to nikdy nepodnikla. Skončili jsme v zaplivané pajze s partou Cikánů (ano, vůbec neměli problém, že jsme je tak oslovili, vzali nás mezi sebe a vykládali jsme o životě). Nevěřícně jsem hleděla na M., která se s nimi bavila naprosto bez předsudků, od kterých já se dodneška nedokážu oprostit. Ale byla to neocenitelná zkušenost a jestli mám možnost soudit, tak jedinečný pařivý zážitek. Dnes už sice s M. nejsme v kontaktu, ale zajímalo by mě, jestli je stále stejně potrhlá, i když už jí na krku visí nějaké to dítko.

P.S.: A taky jsem si potvrdila, že brzo se nevdávají jen uťáplé puťky.