Bylo nebylo aneb vytírání zraku

V úvodu článku musím přiznat, že v době studií jsem zrak nikomu příliš nevytírala. Zkoušky jsem si čas od času zopakovala, abych si své znalosti dokonaleji upevnila, ale nějakým podivným zázrakem jsem nakonec všechno zvládla. Měli jsme jeden předmět. (Ne že by byl jen jeden, ale byl jeden z mnoha... pro rejpaly). Jmenoval se Filozofie výchovy a i když přednášky bývaly v pondělí ráno, jezdila jsem v pět, abych je stihla. Bylo to pro mě fascinující. Naše přednášející, menší kulatá osůbka, nakráčela vždy do učebny s velkým svazkem rachotících klíčů a to bylo vše. Plynule navázala tam, kde jsme minule skončili, mluvila jen tak z hlavy a všechno si pamatovala. To já mám tisíc různých papírků a ani ty nejsou samospasitelné. Byly to moc příjemné přednášky s vyprávěním pohádek a neustálým úsměvem naší kantorky. 

Jenže když celou přednášku zasněně posloucháte a zapomínáte si psát, což byl přesně můj případ, některé z těch důležitých věcí vám jaksi uniknou. 

Nadešlo zkouškové. Zkouška se skládala z písemné části a co tam člověk zvrtal, mohl hezky rozvést u ústní. Nezvrtala jsem to moc a s paní doktorkou jsem si pak hezky (asi 45 minut) povídala. Opěvovala jsem Jana Ámose Komenského a za to si odnesla krásnou jedničku. Opěvování téhož pedagoga jsem využila i při státnicích z pedagogiky, ačkoliv mě při vylosování otázky jímala hrůza, neb jsem si nevzpomněla na jinou jeho knihu než na Orbis Pictus, a to pochopitelně nestačilo. Ale s paní doktorkou jsme si notovaly, jaký byl ten Komenský kabrňák, a bylo hotovo. Další státnice byly o mnoho drsnější.

Ale jednou, to jsem fakt zazářila. Dostala jsem za úkol nastudovat si a odprezentovat dílo Znamení kříže od Jana Zahradníčka. Moje kolegyně studentky celou "prezentaci" většinou pojaly následnovně: Napsaly dlouhatananánský text o zadaném díle ve wordu, tento soubor nám pak promítly a také nám ho přečetly. Při takové prezentaci jsem vždy nabývala pocitu, že asi nechápu správně význam prezentace a hrozně jsem přemýšlela, k čemu teda slouží ten powerpoint. Rozhodla jsem se postupovat jinak. Nehledě na to, že několikastránkový projev se mi opravdu číst nechtěl (nejsem prezident) a cítila bych se spíš jak na základce, než na vysoké škole, kde se připravují budoucí kantoři, kteří mají být schopní přednášet.

Přeškobrtala jsem dílo Jana Zahradníčka, přece jen katolík ke katolíkovi sedá, a vytvořila takové malé powerpointové dílko, na něž jsem byla hrdá. Pár odrážek, důležité věci a k tomu popovídám z hlavy. Před prezentací mi bylo mdlo. Náš vyučující platil za kata a ve mně byla miniaturní dušička. Technika ale zklamala, možná jsem zklamala i já techniku, ale má prezentace nešla spustit. Takže jsem do ní mohla nahlédnout jen já a dataprojektor odpočíval.

Co jsem mohla dělat? Mluvila jsem jen tak, bez vizuální berličky a byla jsem velice oceněna, a to i spolužáky. Vznášela jsem se na obláčku, ale jen do té doby, než mi můj drahý prozradil díky jaké drobnosti jsem byla bez své superdokonalé prezentace. 

A tím bych uzavřela mé chlubení se úspěchy a co si třeba příště počíst o tom, jak jsem chodila pařit na Stodolní?