Jak mi bylo uděláno "bebíčko"

15. 5. 2015 18:00

V práci to bylo nějaké hektické. Pořád jsem něco někde řešila, pobíhala a odbíhala od mé družinkové skupinky čítající téměř 30 dětí. No nic, je čas je vypakovat na sluníčko, řekla jsem si, když si skákali po hlavách a ječeli jak banda paviánů.

Učinila jsem tak. Venku se vše najednou zklidní. Ale jen tak pro ucho, protože se všechen křik rozezní do daleka a nerezonuje v uzavřené místnosti. Zhluboka jsem dýchala, aby se mi roztáhl hrudní košíček a dostala se z krapet "napučené" nálady. Přitom jsem bystrým okem sledovala okolí. Tam lezli dva na strom, tam si kopali do míče, v koutě zahrady si stavěly děti domeček ze všeho, co našli. Zahleděla jsem se na skupinku, která podbíhala roztočené švihadlo a najednou BUM!!! Rana jak z děla do mýho čela (teda spíš do temene, ale to by se mi nerýmovalo). Co to bylo? Zajiskřilo mi před očima a v duchu si říkám:"Ty vole, to byla prda!" "Paní vychovatelko, jejda, promiňte," kaje se onen nezbedník, který mě trefil tenisákem, jenž nabral ukrutánské zrychlení díky gravitaci při volném pádu z takových čtyř metrů. "To je dobré," odpovídám hrdinně a ještě nešťastníka řádně poučím, že má dávat pozor. Během čtvrt hodiny je mi nějak divně. Ale vynadám si do simulantů, protože mi končí za chvilku pracovní doba a já musím vyzvednout děti. Cestou volám manželovi, že jsem dostala pumelici do kebule a že mi začíná být špatně od žaludku. Že mě asi bude muset vzít na úrazovku. Ojoj. Tam to fakt žeru. Tak tedy vyzvednu děti. Doma popocházím a posedávám. Chce se mi spát a můj žaludek chce naopak podnikat nějaké průzkumné lety. Manžel přijíždí a mně se ulevuje (žaludku ne, protože stále nedostal povolení ke startu). 

Balíme děti, balíme mámu, táta má auto.

Ó my se máme. Na traumačku pospícháme.

Manžel mě vyklopil u nemocnice s tím, že prodá děti některé babičce a vrátí se. V duchu křičím: "Nenechávej mě tady!" Ale nahlas přitakávám a jdu statečně dovnitř. Okénko, nad kterým je napsáno Příjem úrazové ambulance, je zoufale prázdné. Už tam sedí pán, který vypadá, jak po noční rvačce. Díky "supersystému" naprosto nerespektujícímu jakékoliv soukromí, si svou teorii za chvíli, teda za notnou chvíli, potvrzuji. Tomu předchází můj dotaz u jiného okýnka, zda nás tedy někdo přijme a je mi sděleno, že mám vydržet, že tam je kamera a oni mě vidí, takže přijdou. No co je toto za systém? Kdybych zkolabovla, třeba by přišli rychleji.

Za čtvrt hodiny přichází sestra, je vcelku milá, ale mezitím přibyl i další pacient. Zrentgenují mi hlavu a za chvilku šupajdím do ambulance. To je rychlost. Pan doktor mě osahá ze všech stran (samozřejmě ve vší počestnosti). Není to velký sympaťák, ale ani není nějaký zapšklý. Na otázku, co mě trápí, převyprávím zase historku o balónku a nezvedeném uličníkovi. Pan doktor ťuká dvěma ukazováčky do klávesnice a občas se na něco zeptá. Zakončí větou: "Zhmožděná krční pateř, dáme límec." Věta délkou odpovídá těm předešlým. Mně zacukají koutky. Límec. No tě pic. Mě bouchne do hlavy srandovní balónek a odcházím s límcem. Sestřička motá. Nikdy jsem takovou srandu na sobě neměla a tak zkoumavě kladu otázky ohledně tohoto vynálezu. Sestřička je o poznání hovornější, tak se dovídám spoustu užitečných věcí. Vycházím z ambulance a srážím se ve dveřích s manželem. Jeho "Chechééé" a úšklebek jasně potvrzuje, že i on má smysl pro humor, narozdíl od pana doktora.

 Jsem šťastná, když jsem konečně doma. Rozhlížím se kolem sebe stylem "a celý se otočit můžeš?" a neberu to tragicky. Takhle vtipný pracovní úraz, který se jistě bude probírat na poradě, se jen tak nevidí. Co se mi stane příště? Ujede mi ruka a píchnu se do oka propiskou? Kdo ví...

Zobrazeno 806×

Komentáře

paluška

No, ten límec jsem měla samozřejmě dýl, ale chvilku mi trvalo, než jsem se o tento super zážitek podělila :-P

Marteo

Chápu, chápu ;)

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz