Bylo nebylo aneb Proč nemám ráda Holubí dům

Minule jsem se dost negativně rozepsala o mé zkušenosti se spolubydlením. Ovšem nástrahy života na mě až tak nečekaly pod střechou, jako spíš na ní. 

Byla to neděle jako každá jiná. Jen pro mě ne. Normálně jsem jezdila do školy večer, ale častěji až v pondělí ráno. Teď jsem ale neměla na výběr. Dostali jsme totiž do jednoho předmětu za úkol napsat recenzi na divadelní představení. Jen jsme jaksi měli smůlu, že to představení během našeho semestru hráli pořád jen o víkendech. Tak jsem se teď chtě nechtě kodrcala těsně po poledni vlakem směr Ostrava. Počasí nebylo nic moc, v Ostravě klasicky o pár stupňů míň než ve Zlíně, a kdo ostravské hlavní nádraží zná, tak chápe, že v pošmourném dni na náladě nepřidá.

Během cesty jsem zjistila, že jsem doma nechala mobil. Fakt jsem neměla dobrou náladu, tak mě to sebralo, že jsem hned volala z budky (tehdy ještě) svému chlapci a následně na pevnou linku domů, protože to byla jediná dvě čísla, která jsem si pamatovala. Na privátě, teď už na tom druhém, kde to byla pohodka, jsem upadla do hlubokého smutku a neměla jsem ani chuť se někam oblékat. Nebylo však zbytí. Recenzi si z prstu prostě nevycucám a lístek byl zaplacený.

Aspoň jsem se hezky nalíčila a oblékla, vklouzla do bot, nahodila sáčko a vyrazila jsem. Cestou jsem naštěstí narazila na pár spolužáků, takže jsem se uvolnila a dokonce i rozveselila. A jak si tak jdeme v družném hovoru směrem k Myronu, PLESK! Na mou hlavu, pěkně do středu, přistál holubinec jak svět a rozprskl se na sako mně a také mému spolužákovi, který mě od té chvíle přestal mít rád. Jenže co teď?

No nezbývalo mi nic jiného, než za obveseleného popichování spolužáků nakráčet do divadla, pak se pokusit sako vyčistit, pak se ho raději zbavit v šatně a sledovat se vyděšeně ve všech zrcadlech (a že jich v divadle mají), jestli ještě někde nemám něco hnusného ve vlasech. Nebylo nic příjemného sedět pak ve vyprodaném sále, tvářit se, že je vše v porádku a ještě sledovat představení, abych pak následně mohla vytvořit tu recenzi. Nakonec všechno dobře dopadlo. Nikdo nic nepoznal, recenzi jsem napsala a byla docela dobrá.

Od té doby při letitém hitu Jiřího Schelingera Holubí dům lkám nad svým zničeným sakem a přemýšlím, od čeho asi tak byl bílý ten štít. A taky jsem se rozhodla, že už si na hlavu nechám (víte co) tak maximálně od těch holubů a všem ostatním vytřu zrak.

A o vytírání zraku zase příště...

Vaše Paluš