Bylo nebylo aneb jak jsem ne/bydlela v Ově

Na školu jsem se dostala sice s odřenýma ušima, ale byla jsem tam. Uši jsem trochu poléčila a začala přemýšlet, kde tak asi budu v Ostravě bydlet. Na koleje jsem si naděje nedělala a abych pravdu řekla, ani se mi tam nechtělo. Takže mě potěšila kamarádka, když mi řekla, že koleje nemá a že bychom se mohly dát ještě s jednou holčinou dohromady, že mají v merku nějaký byteček v centru. Šla jsem po tom okamžitě. Nebylo proč váhat, protože čas do začátku semestru se krátil.

Když jsme se na byt byly podívat, nebyla to žádná velká sláva. 1+1, plechová kuchyň, umakartové jádro. Tři postele a něco maličko k tomu se nám tam mělo vejít jen tak tak. Mělo mi být divné, že se nás tak pečovatelsky ujala maminka té holčiny, co s námi měla bydlet. Lenka, to byla ta má budoucí spolubydlící, nás spolu s maminkou někde na půli cesty vyzvedla a brala do Ostravy autem. Když jsem jela podepisovat smlouvu, jela jsem už sama, ale Lenka opět přijela s doprovodem. Kamarádka dostala koleje, takže jsme zůstaly jen my dvě. Nadšená jsem nebyla. Brzy jsem pochopila, že si prostě nebudeme mít o čem povídat.

Lenka chodila ráda nakupovat oblečení, kosmetiku a další pitomosti a poflakovala se po městě. Dokonce chtěla jít se mnou, ale to jsem nějak taktně utnula. Já jsem totiž většinou zapadla do knihovny nebo do knihkupectví a vyšla za dvě hodiny. A to bychom se prostě neshodly. Často telefonovala se svým "přítelem", říkala mu Omi, jmenoval se myslím Roman, byla vždy dokonale oblečená a sladěná, většinou do růžové a něco ve vlasech, na krku nebo zápěstí se na ní blýskalo. Mluvila měkkým zpěvavým hlasem, kulila modrá očka, špulila leskem napatlanou pusinku, žehlila si své rovné vlasy, dobré půl hodiny se líčila a voněla na sto honů nějakým super parfémem, jehož název jsem neznala, a byla neskutečně půvabná a milá. Ale jak jsme spolu nějaký pátek bydlely, říkala jsem si, že to přece nemůžu vydržet. Často za mnou chodila a prosila mě, jestli bych jí mohla pomoct se seminárkou, protože jsem přece tak strašně chytrá, a já pak přeformulovávala její kostrbaté věty a přeškrtala celý papír poznámkama a vsuvkama a přestávalo mě to bavit. 

V jednu chvíli mi pak svitla naděje, že seženeme třetí spolubydlící. Byla to moje kamarádka, takže by se to růžové voňavé opojení trochu naředilo. Ale nevyšlo to. Pak to vypadalo, že ona půjde na koleje, tak jsem ji povzbuzovala, ať se poptá. Volala mamince, maminka volala na koleje. Taky to nevyšlo.

Jednou v neděli mi Lenka napsala zprávu, že by někoho k nám měla. Psala dost neurčitě, takže mě více než překvapilo, když jsem v pondělí přijela na privát a tam stály dvě nové skříně, postel a stůl a tato osoba byla nastěhovaná.

Teď už šlo všechno do kelu úplně. Obě byly kuřačky, takže z našeho bytu se stal smradlavý kutloch a nebylo kam se schovat. Tak jsem jednou, den před odjezdem domů, bouchla jako Etna a pořádně je sjela. Vyběhla jsem do noční Ostravy jen s mobilem, klíči a pocitem, že se tam přece nemůžu vrátit. A potkala jsem kamarádku, rodilou ostravačku a mou jmenovkyni v jedné osobě. Když mě viděla, brečící a úplně na dně, jak si jdu koupit balíček kapesníků za pětikorunu náhodně zapomenutou v kapse, vzala mě s sebou do první knajpy, kterou jsme potkaly. Já jsem si postěžovala, vypila pár Ostravarů a došla k názoru, že tam už nebudu ani minutu.

Tak nějakou tu hodinu jsem tam být musela. Aspoň jsem musela přespat, ale další dva týdny do konce semestru jsem spala po kamarádech a celé zkouškové se stresovala, jestli najdu něco nového. A našla. Díky rodičům. Já, která jsem se otírala o Lenku, že si sama neumí nic zařídit, jsem nakonec byla vděčná rodičům a jejich známostem.

A že to dneska není psáno s nadhledem a humorem. Asi to bude tím, že na tuhle etapičku mého života mi nadhledu moc nezbylo. Ale příště bude. Čestné Paluškovské!

Vaše Paluš