Učím se být matkou...

9. 4. 2015 18:00

Když jsem poprvé otěhotněla, bylo to překvapující, ale chtěné. Když jsem otěhotněla podruhé, bylo to také překvapující a taky chtěné. Ale asi jsem byla v nějakém hormonálním matkovském opojení, protože jinak si nedokážu vysvětlit, že jsem s naprostým klidem přijímala další dítě, i když jsem z toho prvního měla oči navrch hlavy a kruhy pod očima.

Ale co, holky byly zdravé a všechny problémy s nimi plynuly z mé touhy být víc mezi dospělými a hlavně "nematkami"

Teď mezi dospělými jsem, ale poslední dva měsíce pořád dokola řeším, co s nachlazenými, ba dokonce i plnohodnotně nemocnými dětmi. Tak se s manželem střídáme jak blázni, řešíme, která z babiček si vezme volno, třeba na jeden den, abych to nějak ukoulela v práci já i manžel, který poslední tři týdny ne a ne odjet na plánovanou služebku, která se odkládá z důvodů možných i nemožných.

Naše dětská paní doktorka je moc hodná a taky moc opatrná. Je to měsíc, co jsem se rozhodla vzít naše neustále pokašlávající a posmrkávající a zkrátka trochu divně vypadající holky, které jsou normálně plné energie, k ní do ordinace. Venďa už víc než půl roku čeká na očkování, protože není nikdy dost dlouho před ním zdravá, a tak jsem si říkala, že to třeba paní doktorka nějak radikálně přeléčí. Diagnostikovala jim něco jako počínající zánět průdušek a dala jim nějaké ty léky, ale antibiotika, že ne. Nemají teploty a ona je nechce trápit. Holky se čtrnáct dní dávaly dohromady. Pak strávily týden ve školce, jedno dopoledne na lyžích a teď už je mám obě doma. Jedna bere ty antibiotika, kterým se paní doktorka urputně bránila, na pěkně rozjetý zánět průdušek, druhá je nejspíš dostane zítra, protože začala vypadat jako ta první. Tož nevím. Snažím se neříkat si, kdyby jim je dala předtím, tak by to bylo lepší. Ona je odborník, já jsem odborník na své děti a poznám, že nejsou ve své kůži, ale od diagnózy a léčby je tu někdo jiný. Já můžu jen pečovat a starat se.

Když je všechno v pořádku, je tak jednoduché být maminkou. Člověk "jenom" vychovává. Snaží se, aby děti poznaly dobré od zlého, aby uměly pozdravit, poděkovat, modlit se, chovat se krapet společensky a jíst příborem a umývat si ruce a zuby a neubližovat zvířatům a já nevím, co ještě. Pak je dítě nemocné. Nemusí to být nic závažného nebo dlouhodobého, stačí dva dny horeček a vy nespíte. Nebo spíte špatně. Vstáváte. Saháte jim na čelo, dáváte jim pít, cpete do nich léky a máte strach. Nepřijdou ty febrilní křeče, neztratí nám vědomí, když se blíží číslo na teploměru čtyřicítce? Bezmoc, panika, vysílení. Nepovažuji se za úzkostlivou matku. Naše děti mají i ve svém věku nějakou tu povinnost a zodpovědnost a nechávám je dýchat. Nestojím jim pořád za zadkem, aby je náhodou neofouklo. Možná bych ale měla... Nevím. Když jde o nemoc, jsem úzkostlivá strašně.

A je to tak těžké, nechat na sobě viset všechnu tu zodpovědnost, tvářit se přitom, že jsem v pohodě a na děti být milá. Obdivuji všechny, kteří mají děti, u nichž to není jen sezonní záležitost. Kteří se s tím strachem a neustálou nutností být ve střehu prostě musí naučit žít.

Držím Vám všem palce... :-)

Zobrazeno 822×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz