Sláva Velikonoc již minulých

S každými novými Velikonocemi se mi vybavují ty staré. Na Velikonoční Vigilii jsem byla poprvé asi v deseti letech. Pamatuju si to podle bot. Ano, podle střevíčků, ve kterých jsem chodila na zkoušky zpěvu. Kupovali jsme je tehdy na moje první svaté přijímání. Měly podpatek, takže jsem v nich chodila, i když měly jednu vadu. Ukrutánsky mě tlačily. Jenže jsem se cítila hrozně dospěle. Dospěleji než teď. Tehdy bylo krásně, teplo, letní teploty nás nahnaly do letních šatů.

Každý rok jsem pak sledovala, v čem do kostela a i na ty zkoušky před obřady, přicházíme. Jednou nám šla pára od pusy, venku byl ještě poprašek sněhu a my jsme měli čepice, rukavice a šály a oblečení nemělo moc slavnostní ráz. Hlavně nezmrznout. 

A další rok zase něco jiného. 

Nejradši jsem měla křty. U oltáře stála partička dospělých, někdy vykulených, jindy dojatých a já jsem to z kůru pozorovala, dusila se kouřem ze svíček a kadidla, a tiše jim záviděla, že oni si svůj křest pamatují a prožívají. Pak jsem se samozřejmě okřikla, že si k tomu taky museli nějak dojít. A jednou, když jsme takhle zpívali a kněz smáčel hlavu takovému tmavovlasému hejskovi a jeho manželce, tak se nám narodili pro Boha jedni z našich nejlepších, tehdy ještě neznámých, kamarádů.

Pamatuju si, že jsem jeden rok dokonce absolvovala Vigilie dvě. Na obou jsem zpívala, probděla jsem celou noc, protože jedna byla večer a druhá nad ránem, a pak jsem celý den prospala. Už jsem to nikdy neudělala. 

Teď prožívám Velikonoce jinak. Kalkuluju, kam se dá jít i s dětmi, jestli v sedm hodin večer vydrží, nebo je nechat doma a jít sama. No, obracím to všelijak.

Na zelený čtvrtek jsem nakonec děti vzala. Musela jsem se rozmyslet. Buď půjdou krasavice se mnou, nebo nemůžu jít ani já. A ony chtěly, tak jsem je vzala. Byly hodné. Ve ztichlém kostele byly potichu, listovaly v misálku a dalších asi šesti knížkách, kterými jsem se vybavila. Ale nejvíc sledovaly, co se to děje. Když utichlo zvonění a při pozdvihování se ozvalo místo "cililililink" "klap klap klap", vykulila Vendulka oči a zašeptala: "Co to bylo?" Málem jsem dostala záchvat smíchu a pánove za mnou taky. O minutu pozděj se to opakovalo a Veňda opět s očima navrch hlavy: "Zase!" Tak jsem holkám šeptem vysvětlila, že dnes je to jinak, že se klape, stejně jako kluci, kteří u nás chodí po dědině. "Aha," ozval se šeptaný souhlas. Pak následovala ještě scénka při průvodu do Getsemanské zahrady, protože klapání se našim holkám zdálo v tom tichu hlasité a zacpávaly si uši. V tu chvíli jsem si řekla, ještě, že to pan farář šidí a neumývá nohy. Nejvyšší čas je sbalit a jít domů. Doma jsme si ještě o dění v kostele povídaly a holky odpadly raz dva.

Na Velký pátek chodíváme do Zlína. Obřady jsou odpoledne a s přítomností dětí se jaksi víc počítá. Tam pro změnu holčičky obě usínaly. Na Bílou sobotu oplakaly, že nemůžou se mnou do kostela. Bylo to milé. Měla jsem pořád pocit, že je nutím a je to na ně dlouhé, ony přitom se mnou opravdu chtěly jít.

A tak nemám univerzální radu, kdy vodit děti do kostela, od kdy to vydrží a kdy jim to i něco dá. Prostě to nějak děláme a zkoušíme a nejsme neomylní. Ale třeba jednou budou naše holky vzpomínat na malý Velikonoční záblesk z minulosti tak, jako na něj (a na svoje krásné bílé botky) vzpomínám já.