Moje malé vítězství

5. 2. 2015 22:56

Před pár dny jsem trošku vystresovaně sledovala kalendář a počítala a počítala. No zkrátka jsem si nebyla jistá, jestli není na cestě zas nějaké to dítko Boží. Každou chvilku mi letěla hlavou střelná modlitba: "Pane Bože, ty víš, že bych ho s láskou přijala, ale vždyť já na to teď nemám." No, Pán naštěstí ví, co dělá :-), tak zatím zůstáváme u dvou. A ty dvě mi dávají zabrat. Mám za sebou první půlrok v práci. Mateřská byla fajn, ale chyběli mi lidi a jiné činnosti než je jen dokola pořád uklízení a vaření, utírání nudlí (těch u nosu i těch, co zůstávají po obědě na podlaze). Na to nepotřebujete vysokoškolský titul, na to potřebujete hlavně trpělivost...

Ale po tom půlroce, kdy docela kmitám a baví mě to a jsem hodná na manžela a taky docela na děti, jsem najednou překvapená, jak jsem těch pět let doma vydržela. Abyste mi rozuměli, jsem teď skoro týden se svými drahými dcerkami doma. Bo jsou obě nemocné, každá má něco jiného, aby se udělaly zajímavějšími, a já si na tu mateřskou tak nějak víc vzpomínám. Všude mi ty dvě tvoří binec, protože, když jsou od rána do večera doma a ne ve školce, tak jaksi mají na to vytváření neorganizovaného chaosu mnohem více času, a protože už mají (konečně) pokojíček, tak i více prostoru. Pokojík je v patře, takže tahají po schodech nahoru a dolů všechno, co potkají. Nejčastěji to, co jsem tam před pěti minutama donesla a uložila vzorně do police.

Denně roztahují v obýváku gauč a já ho denně po obědě, kdy je ženu spát, zase uklízím. Jenže ono to není všechno. Vypadá to zhruba takhle:

Kupříkladu dnes se moje milušky rozhodly vstát časně. Několikrát přišla Eliška: "Mami, Venda mě budí." Pak přišla Vendulka: "Mami, Eliška mě boutla." Pak přijde zase Eliška: "Mami, já mám hlad. Můžu si dát jogult?" "Dej si buchtu," odpovím, protože jogurtu by půlka zbyla. A takhle mě budí a lezou po těch schodech pořád nahoru a dolů. Při jednom z vypjatých "Máááámííínóóó!!!" vstávám. Tedy spíš vyskakuju a v úboru chytré horákyně (jedna papuč, brýle napůl nasazené, v županu oblečenou jednu ruku a jednu nohu) svištím ze schodů, přes ty poslední tři trochu rychleji než bych chtěla. "Co je?" vpadnu do kuchyně. "Ona mi to bele." Jedna z nich to povídá, neřeším která. "R" neumí ani jedna, ale žalovat obě. Ale vzhledem k tomu, že jsou živé a zdravé, přecházím k praktickým dotazům. "Chcete čaj?" Žádná odpověď, dělám čaj. "Mami, plosím plosím, uděláš mi to kakajo, taťka žíkal, že mi ho uděláš." Když taťka říkal, dělám kakajo. Ale jen takový nepatrný plivanec, protože je mi jasné, že ho buď budu pít já nebo kocour. Dneska vyhrál kocour, já kakajo nerada.

Po tomto úvodu následuje epizodka s gaučem. "Mami, já otahnu toto," povídá Vendulka svahilsky a hrne se roztahovat gauč. "Holky, NE!" povídám já důrazně. "Žádný gauč. A nenoste mi sem peřiny." Otočím se jednou, gauč je roztažený. Otočím se podruhé, na gauči jsou komplet holčičí peřiny z pokoje v patře! "Holky," řeknu ještě důrazněji. Nemá to smysl. Otočím se potřetí a na gauči jsou moje peřiny a jak zjistím po obědě, když to uklízím, i tatínek tam má svou. "Proč to tam dáváte?" "Plotože," odpoví Venďa a přes to nejede vlak.

Těším se na poobědový šlofík. Holky si jdou lehnout. Venda zůstává se mnou dole, Eliška jde do pokoje. Můj vynález tohoto týdne, prože jinak nespí ani jedna. Každé zvlášť přečtu pohádku, uvařím si kafe a doufám, že neustálé dusání utichne. Neutichne. Spí jen Venďa a Eliška jde čtyřikrát bez výsledku na záchod. 

Rezignuju a Elišku nechávám být. Jdeme spolu a s právě probuzenou Vendulkou přiťukat pár obrázků do holčičího pokoje. Holky pomáhají. Bereme si vodováhu, metr a takové ty věci. Je nám to k ničemu. Říkám: "Eli, drž to. Musím se podívat, jak to vypadá." Eli drží, ale zakašle, obrázek ujede o tři centimetry dolů. Opakuju, ať to drží. Ona opět zuřivě drží, nezakašle, ale obrázek stejně šoupne v přesné diagonále doleva dolů. Dýchám zhluboka a doufám, že neomdlím z důvodu hyperventilace. "Elinečko," říkám, co nejklidněji, "musíme to dát aspoň trochu rovně, protože tatínek to nesnáší, když je to nakřivo." "Já budu taky dlžet," hlásí  Vendulka aktivně a vzápětí to vzdává, "Elinko, dlž, já nedošáhnu." Nakonec visí všechny čtyři obrázky, všechny jsou našišato, zvláštní, že na stejnou stranu, každý v jiné výšce a v jiné vzdálenosti od ostatních. Tatínek se bude muset holt obrnit.

Žehlím, protože jsem svůj čas doma využila i k velkému prádlu a finišuju. Za dva dny pojedu nanovo. Pečlivě vyžehlené prádlo mi holky pomůžou uklidit. Z komínků jsou válečky a zachumlance. Snaha se cení. 

Je to milé být zase na pár dní doma a věnovat se dětem, ale je milejší, že se pak zase budu moct jít vyřádit do práce. A co že je to moje malé vítězství? Včera, přátelé, usnuly obě moje drahé děti během čtvrt hodiny. Bylo to pravda jen jedenkrát za celý týden, ale bylo to! A co mi pověděl na obrázky můj muž, který má místo oka úhloměr? "Dobrý." Takže dobrý.

 

Zobrazeno 988×

Komentáře

paluška

Aha, tak u nás se chodí do školy a do kostela a vždycky je to malé stěhování národů. Ty potřebné věci (kočárek, panenka, obří taška, puzzle a moje staré boty do tanečních, kdyby se cestou potřebovaly stavit na plese) zásadně odkládají před záchod nebo doprostřed kuchyně. A teď na mě ještě poslaly nějaký ze svých, nebo možná vypůjčených, bacilu.

theofila

Super:-) Náš nejstarší byl taky minulý týden s bacilem doma. Když si kluci 2. den spolu pěkně hráli, říkala jsem si "Proč jsem ho vůbec dávala do školky?" Na konci týdne, kdy se jen rvali, jsem pak musela konstatovat "Už vím..." :-)

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz