Jak mě manžel zoceloval

25. 9. 2014 22:28

Začala jsem po mateřské pracovat. Spokojenost na všech frontách, ale přibylo mi pár úkolů. Můj částečný úvazek přímo vybízí k tomu, abych ve volném čase, kdy jsou děti ve školce a manžel naplno pracuje, převzala některé jeho úkoly. No, co vám mám povídat, některé věci mi zkrátka nejsou dány a já třeba nerada jezdím tankovat. Ale obrnila jsem se a už se necítím jako blázen, když šermuju u auta onou hadicí. Manžel mě nedávno donutil zkusit vyšší level. Chystala jsem se jít koupit kytku do květinářství, a tak mi vtisknul do ruky kanystr a řekl: „Miláčku, mohla bys vzít po cestě benzín do sekačky?“ „Zajisté,“ pípla jsem a skoro v mdlobách odkráčela k našemu vozidlu. Jak se tam asi ten benzín dává? Přemýšlela jsem cestou nad tím, jak to udělám, abych nepobavila celou benzinku. Pobavila jsem hlavně sebe, když jsem si benzín chrstla pod nohy a pak se na něm málem natáhla a šla tu kaluž zaplatit. Doma jsem dostala pochvalu a mé sebevědomí o pár milimetrů vyrostlo.

Jenže manžel mě zkouší stále. Poslal mě s autem do servisu!!! Nemusím vysvětlovat, že většina žen do servisu nejezdí, pokud vyloženě nemusí. Mně ale nic jiného nezbylo. Dorazila jsem tam včas, hezky jsem vyklopila, že mám teda takový a takový problém s naším autem a že mám objednaný servis. Hoch u stolu se na mě tázavě zahleděl a zalistoval v papírech. „Ale vy jste byli objednaní na včerejšek, dneska toho máme moc, dnes to neuděláme.“ Vypadal lehce zmateně a mně ho bylo líto. „Ale to není možné, manžel to objednával URČITĚ na dnešek,“ zdůraznila jsem. Po chvilce handrkování jsme se tedy dohodli, že auto přivezu příští týden, oni že objednají onen nefungující díl a ještě jsem se domluvila, že si na auto počkám. S manželem jsem se o informace telefonicky podělila a on mě ujistil, že auto na servis objednával včera dopoledne, tudíž na včerejší ráno těžko mohlo být objednané. To už mi ale bylo k ničemu, když na to nemám důkaz. Jela jsem domů s tím, že za týden tam jedu znovu a že už to bude v pořádku.

Za týden ve středu jsem rychle nachystala děti, bleskově je odvezla do školky, protlačila se typickou zlínskou dopravní zácpou, abych za minutu osm stála před servisem. Vzorně jsem pozdravila a řekla, co že mě to přivádí. Onen chlapec byl v servisu opět. Opět se na mě vyděšeně a zmateně díval. „Tě pic,“ řekla jsem si v duchu, „co zas bude?“ A bylo. „Víte, já mám dva lidi na dovolené a potřebuju na to karosáře a bla bla bla…“ Prostě z toho vyšlo, že nemá dost lidí a na náš problém potřebuje někoho zkušeného. Že mi auto může vzít až tak za dvě hodiny. Jenže já jsem měla v autě věci, které jsem potřebovala odvézt manželovi do práce a tak jsem začala kalkulovat s tím, že zase pojedu přes celý Zlín a pak zpátky, abych pak sotva stíhala jet do práce. No děs. Vzala jsem telefon a zavolala manželovi, kdy potřebuje své věci, abych vymyslela, jak to všechno provedu. On se samozřejmě rozčílil, že jim tam zavolá, že tohle není normální, že ještě včera volal, jestli všechno platí a teď že je to zas jinak. A dostala jsem pokyn, ať to jdu ještě zkusit. Nadechla jsem se a vrátila se dovnitř.

Chlapec se na mě opět vyděšeně podíval a já jsem spustila: „Víte, já vám nechci dělat problémy, ale vážně se mi nechce to auto vozit tam a zpátky a projíždět benzín jen tak zbůhdarma. Já vám to tu nechám, přijedu si po práci a odvezu si to pak.“ Položila jsem klíče na stůl a hoch se pokusil vytisknout zakázkový list. Neúspěšně! Počítač stávkoval. Já jsem pokračovala v nátlaku: „Moc vám to nezávidím, manžel vám bude volat a ten telefonát nebude příjemný. Já bych ho s ním teda vést nechtěla, a to jsem si ho vzala.“ Chlapec tuhnul a nervózněl. Začala jsem se uculovat, protože mi celá situace připadala lehce absurdní. „Něco mě napadlo,“ pronesl a zmizel, já jsem vycenila chrup a naťukala rychle esemesku tomu „tyranovi“, co jsem si ho vzala, aby radši nevolal a celé mi to nepokaňhal. Pak jsem přes sklo uviděla, jak se v našem autě hrabe sám vedoucí servisu v nažehlené košili a snažila jsem se překonat hlasitý smích. „Můžete si počkat,“ pronesl hoch. Přečetla jsem tři kapitoly knihy a za dvacet minut jsem nasedala s bujarým smíchem do našeho auta a jela do práce.

Jak málo stačí, aby člověk zvítězil. Stačí mít na drátě „strašně rozzuřeného manžela“ a i ženská si v autoservisu poradí. :-)

Zobrazeno 1537×

Komentáře

paluška

Vůbec by mě nenapadlo, jak jsem rafinovaná. Díky za upozornění :-)

Lenochod

:D :D :D geniální

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz