Ono to pokušení přijde

Když jsme se s mým manželem brali, byli jsme možná v mnoha ohledech naivní. Nepochybovala jsem ale, že je to ten správný člověk, jenže jsem se dobře znala, abych věděla, že mám ráda společnost, a to hlavně mužskou. Ženských mám za dobu studií dost :-). Nemám doma žádného žárlivce a i já si dávám pozor, abych nebyla za stíhačku a nenáháněla ho, kde je a s kým.

Vždycky, když mé oko padlo se zalíbením na jiného muže, než na toho mého, přemýšlela jsem proč. Co má ten jiný tak zajímavého, že mně odtahuje oči i mysl od toho, který mi stojí po boku v dobrém i zlém. Dospěla jsem k názoru, že je prostě jen nový, neokoukaný a fešák. Vždycky vypadá stejně. Vysoký, prošedivělý, většinou hezoun, a buď je v montérkách nebo v pěkném autě. :-)

Jenže tohle mám doma, dlouhána, kterému šedivěly vlasy už, když jsme spolu začali chodit. Je čím dál šedivější a říká, že je to ze mně. Dobře vypadá v montérkách i obleku a pěkné auto má(me) taky. 

To pokušení přijde aspoň jednou a pak je už jen na nás, jestli poslechneme toho rohatého, který pošťuchuje a říká: "Běž, utíkej, ten je lepší." Nebo ho zaženeme a poděkujeme Bohu za to, že máme, koho máme, a že i na ostatní zbylo dost hezkých prošedivělých dlouhánů. 

Jak si to tak po sobě čtu, ani slovo o charakteru, o věcech, které jsou opravdu důležité. Jen samý vzhled, materiálno...

A tak malá tečka na závěr: Když jsme se kdysi s mojí maminkou bavily o tom, jak má každá ženská nějaký typ, který u mužů preferuje, tak jsem strašně přemýšlela, jak to mám já. Nakonec jsme spolu daly dohromady, že se mi líbí vysocí kluci, sportovci, nejlíp dlouhovlasí, nebo aspoň s pořádně divokou kšticí. Pak jsme taky přidaly nějaké ty povahové vlastnosti a u těch jsme měly co probírat (aby byl ohleduplný, rozvážný, ale rozhodný, měl rád děti, měl rád mě, byl společenský, dobře vycházel s lidmi... atd...atd.). Když jsme debatu ukončily, maminka se na mě usmála a řekla: "Když bude takový, tak vlastně nevadí, že je malý, tlustý a plešatý." A já jí dávám za pravdu. Howgh!