Jak jsem si zvedala sebevědomí

Každá žena, která byla kdy s dětmi doma, ví, že sebevědomí mezi těmi špunty zrovna neroste. Paradoxně, i když "sedíte doma", toho na vás leží dost a zařizujete to, na co živiteli nestačí kapacita. Kdybyste měli za muže mého muže, budete čas od času jistě i pochváleni. 

V minulém týdnu mě ale můj manžel neměl moc za co chválit, protože na co jsem sáhla, to se nějak nepovedlo. Jela jsem do obchodu koupit hlavně pleny pro naši Vendulku. Když jsem se vrátila domů, bylo toho v kuchyni na stole hodně, jen ty pleny se mi vykouřily z hlavy. Šla jsem na obecní úřad řešit něco ohleně našeho klubu maminek a při té příležitosti vyzvednout nálepky na popelnice, které ovšem na úřadě zůstaly. A tak bych mohla pokračovat dál. Přitom jsem ale nepostradatelná, protože v naší širší rodině se teď nějak rozmohly úrazy a zdravotní komplikace a já jsem z toho vyšla nejlíp, tak jsem začala dělat řidiče, ošetřovatelku a holku pro všechno. Vlastně se mi to začalo líbit. Vždyť oni mě potřebují. Manžel po operaci kolene taky zrovna neskákal a už vůbec nemohl řídit, tak už mi ruce skoro přirostly k volantu.

Přesto všechno mi přijde, že je toho na mě moc a i já jsem nakonec navštívila lékaře, odnesla si odtud tetanovku v pravé půlce a doporučení na rehabilitační vyšetření. Na rehabilitačním jsem se mimo jiné dozvěděla, že melu z posledního a mně se ulevilo, protože jsem na svou neschopnost měla razítko :-). 

Ale nevzdala jsem to a v pátek zařídila s oběma dětmi dárky na sobotní oslavu mých kmotrů, koupila obuv pro Elišku, navštívila tchyni, večer děti s velkou slávou uložila v deset hodin. Druhý den naběhla do obchodu, protože jsem předchozí den nebyla tak úžasná a na něco zapomněla, nachystala dětem snídani a menší oběd. Oblékla je, aby byly kočky, oblékla sebe, abych aspoň nějak vypadala a s velkou slávou a půlhodinovým zpožděním dorazila na oslavu. Tam naše děti řádily a tancovaly (i se mnou) až do večera, mezitím se nám vrátil tatínek ze služebky. S řevem, protože "já chci ještě tancovat" jsme odjeli domů. Vyložili jsme jednu spící a jednu polospící slečnu a uložili úplně spící maminku. V neděli ráno hupky šupky, snídaně, osprchovat ty naše tanečnice, aby nám v kostele nesmrděly. Obléct do šatiček, sbalit nějaké věci na celý den. Něžně probudit manžela, který o to rozhodně nestál. Vyjet směr kostel, stát na semaforech na opravovaném úseku, nervózně pokašlávat, přijet ke kostelu, kde se s "hrůzou" zjistilo, že je první svaté přijímání, tudíž delší mše. Běhat kolem kostela téměř polovinu mše (tanečnice byly příliš roztancované). Jít na oběd ke tchyni, po obědě nechat děti a manžela osudu a jít moderovat rodinné odpoledne, kam pak dorazili a chtěli moderovat se mnou. Následně vyzvednout tatínka ze zapíjení jednoho robátka, ztvrdnout tam taky a ukládat děti opět v pozdní hodinu.

Prostě odpočinkový víkend, ale za to, co jsem stihla i s celou rodinou, za to se nemusím stydět.

Když jsem se ráno v pondělí probudila, řekla jsem si, že nejhorší je za mnou. Mrkla jsem na děti, které jsem opravdu neplánovaně vyřídila a tak spaly. Eliška se probudila, chtěla do školky, tak jsem nechala spící Vendulku chvilku doma a odvedla Eli. Tam jsem se rozhlédla a vidím: PONDĚLÍ - fotografování dětí. Ó ne. Já skleróza jsem to úplně vytěsnila. Slíbila jsem Elišce, že jí přinesu šatičky a vystřelila ze školky přes obchod honem domů. Venda spí. Hurá, vzala jsem pár věcí včetně nových sandálků a fičela ke školce. Musela jsem už zazvonit. a když mi učitelka otevřela, vyrážela jsem ze sebe: Do-brý den, já... já se omlou-vám, ale zapomněla jsem na fo-cení, tady je pro Elišku oblečení.

Učitelka na mě hledí s nevěřícím výrazem: "Ale my se nefotíme. To je až příští týden."

Haha... velká sranda, tvářím se, že jsem se pobavila. Nepobavila. Lítám tu jak blbec, jen proto, že mě nenapadlo zkontrolovat datum.

Nene, zvýšení sebevěmí, které proběhlo přes víkend, nechtěně uťala paní učitelka. Domů jdu se slzama v očích, že už mi vážně změknul mozek, a tak volám manželovi, abych si postěžovala, že už si připadám jak trouba a ztrapním se kde můžu.

Na druhém konci se ozve: "Prosím tě, řeš důležité věci, vždyť to je prkotina, to se stane."

Takže, jak to tak asi uzavřít? No, nejspíš vám zas něco napíšu, až si opravdu zvýším sebevědomí :-)