Nezapadám do kategorie...

30. 8. 2013 10:03

Přesně tak. Nezapadám. Ať dělám, co dělám, cítím se jako páté kolo u vozu. A kam nezapadám? No, mezi matky. Mezi matky, které jsou pečlivé, starostlivé, děti nepustí na krok, pořád jim stojí za zadkem. Neznáte nějakou partu pohodářek, kterým nevadí rozbitá kolena dětí, neděsí je přestava, že starší sourozenec vyzvedne ze školky mladšího a dovede ho domů a budou mě brát jako dostatečně milující matku?

Včera jsem se sešla s kamarádkami. Inteligentní holky, ale jak se jich sejde víc, debata se rozproudí, že neslyšíme jedna druhou, a každá plácá páté přes deváté. Jenže ta témata... A to vyjadřování, no děs. Začíná to větami typu: "My už kakáme (asi tak minulých třicet let). My už to nenosíme, nám je to malé (no bodejď, když je to velikost na roční dítě). Bolí nás už týden bříško (to je prekérka, že celou rodinku postihlo bolení bříška, včetně urostlého tatínka :-) )."

Jakožto vystudovanou češtinářku mě každé slovo fyzicky bolí. Ale to by se snad dalo přejít, to třeba přejde po návratu do pracovního poměru. Mě ale trápí, že i když svoje děti mám opravdu moc ráda a samozřejmě se o ně strachuju a napadají mě někdy hrozivé scénáře, nedokážu připustit, že svět je natolik nebezpečný, aby se v něm trošku odrostlejší dítko nemohlo pohybovat aspoň v určitých úsecích samo. Chtěla bych jim dát pocit samostatnosti a důvěry v jejich schopnosti.

Jedna historka z mého dětství:

Když mi bylo osm let, narodil se můj brácha Jožka. Maminka nám ho přivezla z porodnice a já jsem byla unešená, že máme doma miminko. Hned ten první den maminka kojila v hlubokém křesle a asistovala jsem u toho samozřejmě já :-). Když ale chtěla vstát, zjistila, že to s malým Josífkem nezvládne. Byla ještě celá rozbolavělá a prostě to nešlo. "Maminko, maminko, já ti ho podržím!" Viděla jsem rozpaky a možná trochu obav v maminčině obličeji, ale podala mi ho a já jsem to pidi mimino držela s úplnou posvátnou úctou a velkou pýchou, že mi maminka dala takovou důvěru. Nepustila bych ho i kdyby se dělo cokoliv. Tak jsem byla hrdá, že mi maminka tolik věří.

Pepi je dneska dospělý a přežil mé dětské opečovávání bez úhony. Chodil se mnou za kamarádkou, když byl ještě tak malý, že jsem mu musela měnit plenky. A když jsem se mamky ptala, jestli se nebála ho se mnou pustit, řekla mi: "Tys byla prostě tak zodpovědná, že jsem se nebála." Tím jsem vyrostla o další půl metr.

Vážím si maminky za tu důvěru a doufám, že u mě snaha vychovat samostatné jedince nezkolabuje na prvním hrbolu téhle cesty. Modlit se za děti a odevzdat je do péče Bohu, to je, podle mého soudu, to nejlepší "zabezpečení", které jim já sama nikdy nemůžu dát.

 

Zobrazeno 2190×

Komentáře

sanitan

paluška: Myslím, že naladěné jsme... ještě by to chtělo spáchat sraz, neb mám pocit, že normální maminky si jen píší, ale venku je vidět není :-)

Ludmila Sobotková (Lidunka)

Já si pamatuju, jak jsem ve druhý třídě vodila ségru do školky a pak jsem šla sama do školy. Jednou jsem ve škole zlobila a paní učitleka řekla, že budu po škole, řekla jsem jí, že musím pro ségru do školky, že bych to nestihla. Po škole jsem byla nakonec asi 10 minut, takže jsem to stihla, ale docela se dneska směju, když si vzpomenu, jak jsem se cejtila dospěle :DD

Zobrazit 13 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz