Když studium končí dřív, než by bylo libo

Jak intenzivně si pamatuji ty pocity bezmoci, když jsem studovala a studium mě ne a ne pohltit. Hlava prázdná, duše prázdná, třesoucí se ruce a žaludek v křeči. Když teď vidím jiné lidi, kteří v téhle "radosti" zrovna břednou, vyvolává to u mně vzpomínky a nejsou zrovna příjemné.

Vybrala jsem si sice obory mně poměrně blízké a dalo by se říct, že mě to i bavilo, ale ten všeobecný stres... Nikdy nebudu říkat větu: "Není, jak studentům." To teda fakt není.

V rodině i v blízkém okolí teď vidím ty smutné konce studií počínající neudělanou zkouškou, nedostatkem kreditů, až po diplomku označenou za plagiát. Co pak dělat, když jste se urputně snažili? Co si počít s léty na škole, kdy vás rodiče živili a podporovali? Jak vysvětlit to, že jste sice vypisovali z knížek, citovali a parafrázovali, ale vaše schopnosti nebyly tak na výši, aby vyplodily něco originálního, co ještě nikdo nenapsal?

Když to teď vidím zpětně, musím si přiznat, že mě má Bůh asi vážně rád. Udělala jsem nakonec všechno, co bylo třeba a vybičovala jsem se k výkonům. Celou dobu mě ale děsilo, že vyletím na nějaké úřednické pytlovině. Bála jsem se zkoušek, ale víc toho, že nespočítám dobře kredity, že si něco zapomenu zapsat, že mi uteče důležitá aktualita, že jsem něco přehlédla ve studijním řádu. Ono sledovat nástěnky, portály, internetové stránky, aktuality a nevím co ještě čtyř až pěti kateder (jak tomu bylo u mě), přičemž každá má svůj (úplně specifický) systém, není nic jednoduchého.

Na škole jsem promodlila tolik, co už nikdy. A tak se snažím vybičovat k výkonům opět a pomoci to "promodlit" těm, kteří ještě úpí pod tímhle břemenem :-) Vzhledem k tomu, že už zase začíná školní rok, tak bych měla začít...