Jak udělat dětem hezký den

Není nic bohulibějšího, než i přes vlastní lenost a nechuť cokoliv dělat, uskutečnit s dětmi spontánní akci. Nedávno se mi to stalo. V ranních zprávách jsem zahlédla reportáž, že se kdesi (ve Zlíně) cosi (Mezinárodní festival filmů pro děti a mládež) děje a napadlo mě, že bych se mohla zajet s našimi holčičkami podívat, co že to v tom Zlíně na náměstí je. Známé osobnosti, hry, soutěže, spousta lidí a spousta zábavy na jednom místě a v neposlední řadě jedna trochu upatlaná aktivita - malování na obličej. Když jsme spolu s kamarádkou R. a její dcerkou M. prošmejdily náměstí a dostatečně se nabažily hysterického pláče, protože "já se bojím Škemílka (Křemílka)", rozhodly jsme se vystát tu neuvěřitelně dlouhou řadu na ono již zmiňované malování na obličej. Ale co bychom to byly za matky, kdybychom to pro děti, a vlastně tak trochu i pro sebe, neudělaly. Fronta jak na banány (teda tak si ji představuji, protože jsem to už nezažila) se nijak zvlášť neposunovala kupředu a mě už napadaly kacířské myšlenky, že to vzdáme. Ale vždycky jsem se znovu odhodlala vydržet. Když jsme se po dobré hodince čekání ve frontě dostaly konečně na řadu, byla za námi již spousta nespokojenců. Ano, přiznávám, že i my jsme měly nervy napnuté jak špagátky, ale přišly jsme přece holkám udělat hezký den, a tak jsme držely a nekomentovaly okolí, které nějakou řadu příliš nerespektovalo. Tu se připletl jeden, tu druhý, a tak není divu, že se pomalu zdvihala vlna negativních emocí za našimi zády. Holky byly spokojené, maloval se motýlek na obličej jedné i druhé slečny a kolem se ozývaly věty typu: "Není vám to hloupé, paní, takhle se předbíhat?!", "My jsme tu stáli dřív!" Styďte se!", "To je teda příklad pro ty děti!" Nutno podotknout, že hlasitost i agresivita se stupňovala, zvlášť od mužské sekce této řady. Naštěstí zatím nesměřovala k nám.

Měla jsem pocit naprosté schizofrenie. Na jednu stranu jsem se usmívala na Elišku a říkala jí, jak ten motýlek krásně vypadá a jak se to bude líbit tatínkovi, na stranu druhou jsem se obezřetně dívala přes rameno, jestli po mě někdo něco nehodí. A pak to přišlo. Aniž bych to čekala, z ničeho nic jsem se zvedla s postojem kazatele, ruce rozpřažené, a slyším se jak tomu rozběsněnému davu říkám: "Přátelé (no a pak něco v tom smyslu, že jim rozumím, že jsem si tam svoje odestála a něco o slušném chování a hezkém dni pro naše děti)." Rozhostilo se ticho, které jsem fakt nečekala. A to vydrželo, dokud jsme neodešly s dětmi a jejich ozdobenými obličeji.

Tak si říkám, že to byl asi Duch Svatý. Protože takovou uzemňující řeč jsem ještě nikdy neměla, a to těch řečí mám někdy až až. Možná to tam po mém odchodu vypadalo stejně, jako předtím, ale věřím, že aspoň pár lidí se v duchu zastydělo, že ukazují dětem, jak se rozhodně nemá chovat k bližnímu. A já jsem ráda, že místo tichého supění a rozčilování, jsem dala svým i těm ostatním dětem najevo, že ve slušnosti je síla. Snad díky tomu už vím, že jediné, co potřebujete pro hezký den se svými dětmi, jsou pevné nervy, a to nejen kvůli těm dětem samotným.