Jahoda lásky

Moje malá dcerka Eliška je podle mého neskromného názoru ta nejpovedenější starší sestra, kterou znám. Když jsem čekala Vendulku, tak jsem měla často pocit, že Elišku o něco okrádám, že přichází o mou pozornost a o energii, kterou bych pro ni měla, nebýt obrovského břicha velikosti dýně goliáše.

Když si přišla s tatínkem vyzvednout maminku a miminko z porodnice, klidně by mě tam nechala, hlavně Vendulku nezapomenout. 

Nedávno jsme si jako rodina udělali procházku kolem lesa k rybníku. Vendulku jsem nesla a Eliška skoro celou cestu uťapala sama. Když jsme se vraceli, začala Eli kňourat, že má hlad. Ale protože to měla být původně malá procházka po svačině, neměla jsem u sebe ani piškot. Za chvilku jsme ale narazili na záchranu. "Jé, mami, jahůdka." Opravdu, na mezi se krčila jedna z prvních letošních lesních jahod. "Tak si ji utrhni." Za chvilku jsme našli další. "Mami, vidím jahůdku,"utrhla ji a povídá "Dudulko, na." Vendulka sice jahodu nedostala, protože jsem výjimečně upřednostnila hygienické hledisko, ale zjihla jsem. "Mami, další." Navrhla jsem, že ji dáme tatínkovi. Eliška už ji měla skoro v puse, ale okamžitě běžela podarovat tatínka. A pak jsme našli čtvrtou, krásnou, vybízející k okamžitému požití. A tu jsem dostala já. 

Takové jedno malé červené nic o průměru půl centimetru mě ujistilo, že máme hodnou holku, a že je nám všem společně tak sladce a voňavě, jako té jahodě.